Máj lásky čas

Říkám si, co Mácha na tom Máji měl. Já na něm zase tolik pozitiv nenacházím. Je fajn, že všechno kvete, pokud zrovna nejste alergik. Taky je bezva, když se smíte líbat pod rozkvetlou třešní, pokud se zrovna nerozvádíte. Jako já. 

Já se tedy nejprve vdala, taky v máji a jak už se nechvalně traduje, svatby v máji jsou předurčeny ke krachu. I když, ten náš vztah byl předurčen ke krachu i kdybych si toho bezpáteřního parchanta vzala v třeba v srpnu.

Byla jsem mladá a chtěla mít rodinu, dítě. Zůstalo mi jen to dítě. Rozvod přišel po zralé úvaze – taky v máji, to aby se to nepletlo. 

A tak se nelíbám pod rozkvetlou třešní, i když bych zatraceně chtěla. Líbá se pod ní moje dcera. Její chlapec nejspíš nebude bezpáteřní, protože je ještě ve vývinu a tak jí citlivě radím, aby proutek ohýbala, dokud je mladý. Jeho páteř pak bude učebnicový příklad pro celou ortopedii.

Můj drahý exmanžel mě průběžně podváděl s hloupými husičkami a bláhově si myslel, že se ucho u džbánu neutrhne. Utrhlo se před Vánocemi. Vždycky se věci vyostří v nejméně  vhodné datum. Na to bude zřejmě nějaký nepsaný zákon. Když jsem jeho mobil plný zamilovaných esemesek roztřískala o zeď našeho bytu, odešel. Teprve pak nastaly opravdové Vánoce.

Svoboda a pocit volnosti se střídaly s pláčem, co si s nabytou svobodou a volností vlastně počnu. Chtělo to čas, ale uteklo čtrnáct let a svoboda se mě drží jako blecha pod košilí.

Stala se ze mě Superžena. Často si k Vánocům přeju sekačku nebo příklepovou vrtačku, ale nakonec jdu a koupím si zase parfém. Přece jenom…..co kdyby?! Co kdyby už konečně přišel ON a přišel s tím zatraceným jarem.  

Na jaru je hezké, že je najednou po té dlouhé únavné zimě na všechno čas. Nikdo nikam nespěchá, lidé se v parku zastavují a povídají si.

Když za mnou přišla kamarádka a řekla mi, že po pěti letech marného čekání budou chovat, byl taky máj. Měla jsem takovou radost, jako kdybych tu její malou fazolku v břiše nosila já sama. Chtěla jsem. Kdysi jsem moc chtěla… 

Hanka mi položila svůj ukazováček na nos.
„Chlapi jsou, jen to nesmíš vzdávat a mít vůči nim předsudky.“
Já? Já, že žiju s předsudky?!  

Copak chtít po chlapovi, aby zrovna nebyl ve stavu manželském, nebo v pravidelných periodách nepodváděl svoji přítelkyni, jsou předsudky? Že nechci zajíce, kterého bych musela hlídat jako malé dítě a vysvětlovat mu, že výměna oken je zkrátka důležitější než si koupit motorku?

Že chci někoho, kdo má čestnost a zodpovědnost jako svůj štít a ze lží se mu zvedá žaludek stejně jako mně ze sushi?

Svět je naruby. Mácha žil v době, kdy byl Máj lásky čas. My žijeme v době, kdy si lásky čas krademe a přejeme a sníme – nežijeme ho. Náš Máj je plný shonu, krátkých zpráv a nedostatku času. Tuhle mi dcera poslala kytici tulipánů přes messenger:
„Tahle je ke Dni matek, já to prostě jinak nestihla, promiň.“ Bezva.
Mám kytku bez alergenů, dceru bez fantazie a další máj bez lásky.

K čertu s májem. K čertu s chlapama. 

Zvedám zadek a vytahuju kolo nedbajíc, že jsem na něm neseděla dobrých patnáct let. Sluníčko mi olizuje tvář a já jím oslněna najíždím na kámen a padám jako zralá hruška.

Než se stihnu vzpamatovat, bere mě za paži hezký čtyřicátník a zpoza jeho sportovních brýlí vidím jeho usmáté oči. Moment? Že by přece jen … lásky čas?