Jak ten Robinson

Jsem doma od 27. února. Tehdy jsem se vrátil z lyžovačky v Itálii. Dva dny po našem příjezdu na místo se v italských médiích objevil virus. Než jsme za další dva dny dojeli zpátky, vítala nás panika, prázdné regály a cedule na dálnici. Šel jsem rovnou do domácí karantény. Po dvou týdnech jsem pak přesně trefil den, kdy začala karanténa celofiremní. Od té doby sleduji svět jen přes okno, nepočítám-li sváteční chvilky, rozuměj nákupy jídla. 

Každý den si volám s kamarády. Většina z nich vlastní menší či větší firmy podnikající ve službách, cestovním ruchu. Telefonáty to nejsou radostné a já je nedokážu ničím potěšit, protože když vám pod rukama odejde firma, kterou jste budovali třeba patnáct let, je to jako úmrtí v rodině. Rázem se z lidí velmi slušně zaopatřených stávají dlužníci a nemohou s tím vůbec nic dělat. Taky mi nedělá dobře sledovat zprávy. Nemá asi smysl rozebírat proč. Od dob komunismu jsem nikdy neměl větší strach, že přijdeme o svobody, které máme. Vlastně jsem ho neměl ani za komunismu, protože mi bylo 13, když se odporoučel a my měli stejně prd, tedy nebylo čeho se bát. To až teď.

Mám kliku, protože pořád pracuju a jsem zvyklý dělat z domova, na dálku. Až se skoro stydím, že se mě ta ekonomická nejistota nedotkla. Zatím.


Sdílíme hluboký respekt k obětavosti zaměstnanců Diakonie Krabčice – Domov pro naše rodiče , kteří zůstávájí v domově v dobrovolné karanténě. Vzdávají se na čas svého osobního života, aby se postarali o obyvatele domova, kteří patří k nejvíce ohroženým koronavirem.
Pokud můžete, přispějte prosím, i malá částka se počítá 🙏🏻❤️

Nejsem zrovna příznivcem davů, ale lidi mi chybí. Dokonce i ti, které zas nemám až tak rád. Narvaný autobus cestou na metro asi oplakávat nebudu ani teď, to by byla blbina. Sleduju sousedy a jejich adaptační proces. Klučina naproti už pracuje většinu dne nahý jen tak, jak vyleze z postele, na balkón si zavěsil kruhy. Tam alespoň chodí v trenkách. Minimálně dneska je ještě měl. Sousedka odnaproti vyleze každý den v županu a jde si sednout na obrubník. Tam si dá roušku nakřivo a cigáro. A sedí na tom obrubníku s nohama do ulice. Chápu ji. Potřebuje alespoň na chvíli vypadnout a mít místo pro sebe, byť jde o čtvrt metru obrubníku. Spousta lidí přišla na to, že vlastně vůbec nemá byty zařízené k delšímu obývání. Mít 40 metrů čtverečních na večer a část víkendu jde. Žít tam několik týdnů s dětmi a pracovat, to už je úplně jiný příběh.

Stále častěji pošilhávám v knihovně po Robinsonu Crusoe. Četl jsem ho sice jen na základce, ale z dnešního pohledu jde o dílo veskrze aktuální. Stejně jako on se i já smiřuji s tím, že tenhle byt je můj ostrov a musím tady zatím vydržet. Však ona ta loď jednoho dne dorazí a bude fajn, když tady nenajde trosku. Taky se ale může stát, že se přidám k sousedům na obrubníku. Zatím je to otevřené.