Karanténa je jako vyhrát iPhone

Na netu na tebe vyskočí hláška, jakože haluz, že vyhráváš novej ajfoun. Když na to klikneš, musíš něco vyplnit, pak zase kliknout a tak dál a pokud nejseš úplně dutej, tak ti pomalu dojde, že ten telefon nikdy neuvidíš. S karanténou je to stejný. Na začátku se to tváří jako prázdniny, ale když na to klikneš, valí na tebe jeden úkol za druhým a nakonec makáš víc, než kdybys byl ve škole. Ve škole to totiž vždycky můžeš od někoho opsat, říct, žes zapomněl sešit nebo dělat blbýho a učitelka to řekne za tebe.

Jo jasně. Je tady ta škola v televizi, kam vybrali samí šprťáky z prvních lavic, aby tam předváděli, jak by to ve škole vypadalo, kdyby se nikdo nebavil, nikdo nesvačil pod lavicí nebo nehrál na mobilu. Jenže my musíme makat na úkolech, co máme ve svých sešitech a to se koukáním na telku úplně nevyřeší.


Sdílíme hluboký respekt k obětavosti zaměstnanců Diakonie Krabčice – Domov pro naše rodiče , kteří zůstávájí v domově v dobrovolné karanténě. Vzdávají se na čas svého osobního života, aby se postarali o obyvatele domova, kteří patří k nejvíce ohroženým koronavirem.
Pokud můžete, přispějte prosím, i malá částka se počítá 🙏🏻❤️

Takže učitelku teď dělá ten týpek, co normálně chodí pryč a tvrdí, že vydělává tvrdou prací. Teď sedí doma u kompu a pije kafe. Prý je to jeho práce. Hmmm… tak to možná nemusím dělat školu a mohl bych rovnou začít pracovat. I když tři kávy za dopoledne bych asi nedal. To fakt respekt.

Takže když už tady máme ten blbej virus, co dotáhli lyžaři z Itálie… určo to byla Sabina, ta machrovala, že jede s rodičema do italskejch Alp na lyže. Byl tam i David, ale ten to nemohl přinést, protože jezdí na prkně a ne na lyžích. Navíc není tak blbej, aby někde něco chytl. No, tak zkrátka, když už to tady máme, musíme se s tím smířit.

Takže otec se teda optimisticky pustil do výuky. Je to sice úplnej noob, ale snaží se. Bylo až dojemný, když zjistil, že mu vlastně chybí základní donucovací prostředky. Nemůže mě nechat po škole, nemůže mi to dát dodělat za domácí úkol a poznámky mi psát taky nemá smysl, protože domácí vězení už mám.

Ale pere se s tím statečně. Dělám, že nevidím, jak si hledá skloňování slov na wikislovníku a že mi výsledky dělení kontroluje na mobilu. Ale když místo svýho oblíbenýho Johnny Cashe poslouchá s mladším bráchou písničku „Where is my sock?“ a musí mu ji překládat, to už fakt prskám smíchy, ale do loketní jamky samozřejmě, protože nejsem prase a vím, jak se správně prská smíchy.

Ale zase má tahle doba, kdy mi jedinýho kámoše dělá virtuální brambora, kterou musím čistit a venčit, i svoje výhody. Otec se konečně naučil malou násobilku a zopakoval si vyjmenovaná slova. Já se zase občas při vyučování dozvím par strašidelných historek z dávné minulosti. Třeba při výkladu měřítek mi otec vykládal, jak chodili do lesa podle papírových map bez GPS. Hustý. Nebo že v Ruzyni je Letiště Václava Havla. Takže až napíšu ve slově letiště tvrdý Y, tak se nedivte.