Můj Listopad

17. listopad je pro mě významný dnem, který nastartoval velké změny, jež nešly zastavit.

Když se zprávy o brutálním zásahu proti studentům na Národní třídě dostala i k nám do Brna, můj tatínek šel demonstrovat. Nevěděl tehdy, jak to celé dopadne. Jak mi později řekl, svetr a tlustý kabát si tehdy nebral jen kvůli počasí, ale proto, že by přes ně nebyla tolik cítit rána pendrekem. Já byl malý kluk, ale atmosféru té doby si pamatuju dodnes. Dostal jsem trikolóru na bundu a v televizi jsem sledoval, jak se ten usměvavý chlápek v kožené bundě, který se tolik lišil od všech dosavadních politických papalášů, stal prezidentem.

Dost věcí mi docházelo až zpětně. Třeba, že ti lidé co se u nás pravidelně scházeli, si nechodili k našim jenom povídat, ale že u nás doma bývaly tajné bohoslužby. Že knížky, které moje maminka opisovala přes deset kopíráků na psacím stroji, byly tehdy vlastně zakázané. A že maminka musela mít hodně odvahy, když si šla stěžovat do školky poté, co mě soudružka učitelka popotahovala za to, že se v neděli nekoukám na Studio kamarád, ale chodím do kostela.

Až zpětně jsem dokázal ocenit, že moji rodiče neuhnuli ze svých zásad, nevstoupili do strany, nezradili svou víru, nepodepsali spolupráci a neposílali nás do Pionýra. A tohle je pro mě esence 17. listopadu. Oslava lidí, kteří, co se týká ideálů, nedělají kompromisy se svědomím, ale raději si dají svetr a tlustý kabát. Často to bývají mladí lidé – studenti, kteří jsou plní ideálů. Ale umí to i ti starší a zodpovědností obtíženější. Těch, pro které jsou ideály cennější než kariéra, bychom si měli vážit. Ti jsou páteří společnosti.

17. listopad je pro mě významný den i proto, že kdysi v hloubi normalizace můj tatínek nastartoval šedý trabant kombi a za drobného snězení odvezl mou maminku do porodnice, protože můj příchod na svět už nešlo zastavit. Od té doby můžu každý rok 17. listopadu děkovat svým rodičům za to, že mi dali život, ale i za to, že mi tím životem ukázali správnou cestu. Maminko a tatínku, díky.