Čau lepšolidi

Čau lepšolidi,

tak je to zas tady, ten listopad. Nevím, kolik z vás si pamatuje, jaká kosa byla před těmi třiceti lety, ale hrozná. Tak kosu už nemáme, protože jako to oteplování. Aby se neřeklo, že jsme neurazili kus cesty, protože v tomhle směru jsme změnili svět pořádně, ruku v ruce, o tom se proletářům všech zemí ani nesnilo. Taky máme už všichni ty auta z Tuzexu, jen ten Tuzex už není, ale zase je Lidl a buřt bez masa za 6 kaček. Můžeme jezdit do ciziny a dokonce i jezdíme, hlavně děti, co nám pak říkají, jak máme věci dělat, to už tady ale taky bylo.

Vládne nám komunista a estébák s dalšíma komunistama a dokonce jedním Japoncem, což je alespoň nějaká novinka. Tenkrát dělali Japonci jenom videa. Takový ty plastový, ne na youtube. Ale tyhle videa už taky nejsou, mimochodem. No a na Hradě se schovává nemocný stařec, který je o poznání agresivnější než ten, co se na Hradě schovával tehdy. Do ulic hlavního, ale i dalších měst, tihle lidé už dávno nechodí, protože tam nejsou vítáni. To už tady bylo.

Taky nám v devadesátkách slibovali, že západní Německo doženeme za pět let. Když se řeklo deset, lidi padali do mdlob. Jenže nestačilo ani třicet a dalších třicet taky asi stačit nejspíš nebude.

I když jsme v listopadu 89 v sobě každý dokázali vykutat kus demokrata a malého Masaryka, rychle jsme se vrátili k přirozenějšímu zápecníkovi. Že se věci nedějí samy od sebe, je třeba připomínat si dnes a denně. Tahle země je naše. A tak jí tedy máme. Jelikož jsme zdaleka neodvedli všechnu práci, která na nás čekala – a práce, jak známo, nemá nožičky – pořád je tam venku. Tak si nazujte botky a vyražte. Ať není hůř. Nikdo jiný to za nás neudělá. Nebo to za nás někdo jiný udělá. Ale i to už tady bylo.