Myšlenkový pochod o délce jedné kadibudky

Je první listopadový víkend, listy už místo stromů barví louku přede mnou a vítr je co chvíli prožene po louce. Všude je ticho a klid. To, že asi dvacet metrů ode mě, v malém dvojdomku na samotě, právě nejspíš zuří ohromná spacáková bitva mezi skauty, mě netrápí. Teď relaxuju. Sedím na kadibudce, mám otevřené dveře dokořán a pozoruji louku. Z nějakého důvodu mě tahle scenérie naplňuje klidem. Možná to bude kvůli tomu, že se jezdím už jedenáct let a stále se mi ten výhled neomrzel. Když mi bylo sedm, nedosáhl jsem ani na zem a klepal jsem se tu strachy před tím, že mě v té divočině něco sežere.

Teď už je mi víc a strachy se neklepu. Spíš mrazem, když sem při vánočních víkendovkách vyběhnu z přetopeného domu jen v tričku. Takový bobřík odvahy. Kluci z oddílu takhle rádi překvapují kolemjedoucí řidiče. Během prosincových rán chodí čůrat za přilehlou silnici jen v tričku, kraťasech a pantoflích. Kolemjedoucí řidiči v třech vrstvách oblečení klepající se za volantem přetopené oktávky nestačí valit oči.

Zaostřím v krajině dvě srnky. Tedy alespoň doufám, že to jsou dvě srnky. Já osobně vidím dva rozmazané hnědé běžící fleky. Musím si zajít k očnímu. Když jsem sem poprvé přišel, nebyla v domě ani elektřina, natož zavedená voda. Fungovala kuchyň/jídelna a spací místnost. Teď už je to mnohem lepší, dokonce tu máme i elektřinu. Vodu si pořád vozíme v barelech. Ale i kdyby sem nevedl proud, nevadilo by mi to. Jediná elektronická věc, co tu mám, je telefon, který nechávám přes celý víkend odpočívat v kuchyni na stole, kde překáží všem, kteří tam chtějí něco dělat. Je to neskutečně příjemné vypadnout alespoň na chvíli mimo moderní svět.

Zasnil jsem se sice krásně, ale začíná být docela zima. Vstávám, zavírám dveře a vracím se zpět „domů“. Země mi ještě křupe pod nohama. Ráno byla nejspíš docela zima. Už přede dveřmi slyším řev své družiny a potichu se modlím, aby nic nerozbili.