Říjnový zázrak

Bylo chladno. Někdy nad ránem jsem se sanitou vezla do porodnice vzdálené asi 50 km. 
„A pro co teda tak spěcháme?“ usmál se saniťák u výtahu.
„Pro chlapečka,“ odvětila jsem bláhově. 
Byla jsem totiž přesvědčená, že to bude kluk. 

Sled dalších událostí je jen zběžný. 
Nevíte, do čeho jdete, ale bojíte se.
Bolest, která má přijít, se totiž nedá ani popsat, ani namalovat, tu musíte zkrátka zažít.
Ležela jsem na sále a cítila, jak je mi chladno. Čas se neskutečně vlekl a mě začalo vytáčet, jak se vždy z okolních boxů ozvalo: „Na pětce rodíme!“ Úprk sester, trocha křiku, nadávek a pak už křičelo dítě.
Když se to opakovalo asi po čtvrté, zuřila jsem.

Dlouhý čas jsem si krátila tím, že jsem si v zrcadle otáčela hodiny a počítala, jak dlouho už tam jsem. Dlouho. 

Venku už bylo světlo. Pozvolna se dostavila únava a taky „žákyňka“, která mi máčela rty mokrým tamponem. Hladila mě po ruce a mluvila a mluvila… Byla jsem vděčná, že je tam se mnou.

Když udeřila hodina H a minuta M, byla jsem vysílená a bylo mi už všechno jedno. Nechtěla jsem brečet, křičet, ani nic.

12:20 přišla na svět ONA. Kolem poletovaly porodní asistentky, dítě si odnesly a na mě hodily plachtu jako na nebožtíka. Byla mi strašná zima. Nejen, že byl říjen a bylo chladno, ale když ze sebe všechno vydáte, projede vaším tělem to vypětí a úleva, až se chvějete.

Po chvíli přistoupila sestra a zeptala se na JEJÍ jméno. Ještě pořád mi nedošlo, že je na světě – HOLKA. Když jsem jí odpověděla, vrátila se ke mně a řekla: „Vy nejste ráda, že máte holčičku?!“ Přikývla jsem. Byla jsem ráda. Byla jsem ráda, že jsme to přežily, že je po všem a že můžu jít spát.

Na sále mě nechali ležet ještě nějaký čas. Třásla se mnou zima. Na vozíku mi přivezli studenou sekanou. Když mě vezli na pokoj, už jsem skoro spala.

Ještě téhož večera se ale rozrazily dveře mého pokoje a vešla sestra. Na rukou měla řvoucí dítě.
„Tady máte tu vaši zpěvačku! Budí mi tam celé oddělení!“
Teprve tehdy. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že nejsem sama. Její hlásek se rozléhal po celé chodbě. Byla jsem nevyspalá, unavená, bolavá, se řvoucím dítětem uprostřed jedné říjnové noci. 

Té noci jsem nevěděla, že je to jediné dítě, které budu mít. Prohlížela jsem si ji a neuměla pochopit, jak něco tak velkého dokáže žena porodit. Příroda je šílená! 

Já jsem šílená – někdy i z ní! Zaplať pánbůh, že už je dospělá – říkám si někdy. A pak mi najednou přijde líto, že jsem to nezažila aspoň ještě jednou. Tenhle okamžik zrození jsem si tenkrát neuvědomovala ve své velikosti. Byla jsem mladá a říkala jsem si, že to přece nebylo naposledy. Bylo. 

Některé věci v našich životech se zkrátka odehrají jen jednou jedinkrát, a my to v ten okamžik nevíme. Neumíme si to užít, prožít tu euforii. Přála bych si, abychom to dokázali poznat, rozeznat důležité od nedůležitého, trvalé od pomíjivého.

Takže… Všechno nejlepší k narozeninám, ty můj říjnový zázraku!