Po čem ženy touží

Sedím v baru Smutek v parku Radost a přemýšlím, jestli tahle situace může být ještě víc ikonická. „Ano, může,“ přitaká osud a do uší mi pustí Bitch od Meredith Brooks. Píseň ze soundtracku What Women Want. A já se zamyslím.  Po čem vlastně my ženy toužíme?

Když mi bylo deset, chtěla jsem autíčko na ovládání, hromadu knížek a sedět v autobuse na předním sedadle. V patnácti vidět nepřístupné filmy a podepsaný plakát Backstreet Boys. Jo a taky první pusu. Ve dvaceti, aby mě nějaký mladý muž chytil, přitáhnul k sobě a celou noc se mnou nespal. Teda naopak. No, rozumíte… Po třicítce jsem začala přemýšlet, u koho bych se chtěla vzbudit. A s blížící čtyřicítkou, jestli by mi zvládl udělat i snídani.

Ale vraťme se k současnému okamžiku. Sedím sama před hospodou, voní tu tráva, cigarety kuřáků svítí do tmy jako světlušky, mezi stromy blikají světýlka, vzduchem se line hudba. Po čem toužím? Ne, že bych nechtěla večer a klidně i část noci strávit párovou nonverbální komunikací. Tyhle touhy člověka neopustí s koncem puberty. Řekla bych, že ho neopustí vůbec a je jedno, zda je muž nebo žena. A někdy, zvlášť po těžkém dnu, je nejlepší vypnout mozek, zavřít ústa a nechat mluvit emoce. To jsou chvíle, kdy slova všechno zkazí. Jen už sex není všechno. Člověk hledá někoho, s kým si může i pokecat. Kdo ho donutí se nad věcmi pozastavit a zamyslet. Kdo mu příležitostně bude i oponovat a občas dá za pravdu. Někoho s trochu jiným vkusem, aby on obohatil nás a my jeho. Hledám vlastně kamaráda. Ideálně s výhodami, protože prázdná postel v zimě děsně studí.

Některé z nás s přibývajícím věkem dají na hlas rozumu a hledají u mužů praktické věci. Hodnotí hlavou, ne srdcem, protože tuší, že vášeň časem opadne, ale to, jací jsme, zůstává. Místo extáze hledají teplý krb domova. Místo velkých gest, úsměv a oporu. Dává to smysl, takhle na papíře. Dává to smysl, když se zamýšlím. Ale nejde to bohužel nikomu předepsat. Člověk míní, život mění. A tak, než dopiju pivo, dojdu k překvapivému závěru. Nevím, co ostatní ženy, ale tahle jedna, která píše tato slova, touží po tom přestat toužit. Nevymýšlet si věci, které se stejně nestanou. Hrát s kartami které mi osud rozdal. Nečekat na žolíka, když hraju prší. Vykašlat se na pohádky a nevyhlížet prince. Spíš parťáka, se kterým si budu vyměňovat knížky, brblat na politiku a za pár let chodit stát frontu ke Kauflandu.