Za rybami do Norska | 7. díl

Když zabere ryba, rozbuší se vám srdce, zahučí v uších, ruce a nohy začnou fungovat, navzdory námraze, souboj začíná. Zatímco polykáte adrenalin po doušcích, ryba bojuje o život. Je jistě fér, že tak v polovině případů vyklouzne a zachrání si život. V polovině má prostě smůlu. Po statečném odporu je vytažena a bacena přes hlavu. Většině lovců to problém nedělá, já jsem ji přeci jen vždycky v duchu poprosil za prominutí. Rybě je to prd platné, ale mě se krapánek ulevilo. 

I tak jsem si všiml, že pod hladinou žádná idylka z filmů Walta Disneye nepanuje. Vytaženým rybám často z huby padaly jiné ryby, krabi, o obsahu jejich žaludků ani nemluvě. Když jsme se tak kolem třetí hodiny ranní pohupovali v loďce na relativně klidné hladině, všimli jsme si míst, kde se voda začala doslova vařit. Ryby skákaly vysoko nad hladinu a bylo jasné, že by se dolů nejraději nevracely. Tam totiž, jak jsme zjistili, úřadovali delfíni. A delfíni jsou sice roztomilí, nejspíše taky chytřejší než dobrá polovina lidstva, to přinejmenším, ale hlavně hladoví. Vzhledem k inteligenci uspořádají pod hladinou pěkná jatka. A když se nažerou, začnou vás pozorovat. Pokud jim navíc ještě přichystáte zábavu v podobě jedoucí lodi, předvedou pár čísel, při kterých suchozemci skápne i slza dojetí. A vypadne telefon, na který se snaží vše natočit. To je samozřejmě tutovka.

Co se týká úlovků, zůstali jsme letos poměrně daleko za očekáváním, podpořeným zkušenostmi let minulých. Možná za to mohlo bláznivé počasí, nebo jsme jako lidstvo už místní vody utahali do té míry, že se s námi neměly potřebu dělit. Každopádně povolený limit dvaceti kil na osobu jsme naplnili horko těžko ze tří čtvtrin. Těšil jsem se na opékání čerstvých ryb sotva vytažených z moře. Ale to bychom domů nepřivezli vůbec nic. Dokonce i racci, kteří nás při kuchání ryb obkličovali ve stále těsnějších houfech, nevypadali dvakrát uspokojeně z porcí žaludků a rybích hlav, které odebrali k vlastnímu využití.

I bez toho, aby nám tresky, polaci nebo halibuti skákali do náruče, zažil jsem jednu z nejlepších dovolených svého života. Mrznul jsem jak psí lejno, byla mi dlouhá chvíle, chtěl jsem prut hodit do vody a doplavat k nejbližšímu břehu, jo, zvracel jsem přes bok loďky, když byly opravdu divné a dlouhé vlny. Taky jsem ale zažil osm západů a východů slunce nad oceánem s dvouhodinovým rozestupem. Viděl jsem losy a viděl jsem snad všechny druhy krajiny, vyjma pouště a pralesa. Strávil jsem dva dny v plovoucím městě se spoustou bizarních atrakcí. To všechno ve společnosti šesti super chlapíků, kterým sice během dne můžete říct sotva pět vět, ale stejně to na váš vztah nemá vliv.

Viděl jsem Norsko a poznal mořský rybolov. Byla to láska na první pohled. Do čeho se v éře všeobecného dostatku má taky člověk ještě šanci zabouchnout? Nečekám, že to každý z vás může mít stejně, ale zkuste to. Moře je drsný a nic ti neodpustí. Ale krásný. Už chápu, že jde někdo honit bílou velrybu. Jsem s ním na jedný lodi a příští rok se na sever vrátím. Už teď stříhám metr.