Otázky bez odpovědí a podzimní listí

Miluju podzim, když venku fouká a vlasy mi lítají všude kolem obličeje, motají se do šály a máchám si je v burčáku. Všechno tak nějak líp chutná i voní a rok má svou zlatou hodinku. Na podzim se ráda jen tak sama procházím přírodou i městem a jen se usmívám, ve sluchátkách mi hraje jazz a kapsy se plní kaštany. To je pro mě podzim. Křupavý listí a popraskaný rty. 

A když se tak procházím po parcích a podél řek, přemýšlím. Přemýšlím nad vším možným a často nad nesmysly. Někdy se pak rozesměju a jindy mi ukápne slza, to pak dělám, že se nic nestalo a že to byla předzvěst večerní rosy. 

Ten večer jsem šla po parku, dívala se do korun stromů a užívala si ticho, který před soumrakem tak hezky zní. Jenže tentokrát bylo podbarvený něčím jiným, slyšela jsem tóny, co znám, a co mi na zátylku zanechávají trochu husinu. Ženský pláč. Seděla na lavičce a tiše vzlykala. 

Chvíli jsem stála ve stínu a tak trochu nevěděla, co mám dělat. Otočit se a předstírat, že jsem ji neviděla? Projít spěšně kolem? Sednout si k ní a zkusit se vyptat, co se stalo? Snažit se pomoct? Chvíli jsem stála ve stínu, a pak jsem se zeptala, jakou mou reakci by ocenila nejvíc. Vzhlédla na mě, párkrát zamrkala, a pak mi řekla, ať jí řeknu proč. 

Co je svět světem, ptáme se, jak se stalo, že je. A co se (ne vždy nutně) špatné věci dějí (ne)dobrým lidem, ptáme se proč. Kdybych měla říct, co dělám ze všeho nejraději, řeknu, že se ráda dozvídám cizí příběhy. A tak vím, že každý z nás má za sebou a v sobě něco, kvůli čemu mu v hlavě rezonuje otázka proč. 

Někteří z nás nikdy nedostanou odpověď, nikdy se nedozví z jakého důvodu to byli zrovna oni. Byť tuhle formulaci nemám ráda, kdyby to nebyli oni, byl to někdo jiný, a ten by se ptal na to samé. ta otázka by dle mého neměla znít, proč se to stalo zrovna mně, ale proč se to děje? Proč se dějí špatné věci dobrým i nedobrým lidem, proč máme vzadu v hlavě ten více či méně malý otazník, který se snažíme umlčet? 

Ten večer jsem šla od doktora parkem, poslouchala jsem ticho a předstírala, že ta slza na mé tváři byla předzvěst večerní rosy. Sedla jsem si na lavičku a narušovala stmívání ženským pláčem. Plakala jsem, protože po třech letech jsem se dozvěděla odpověď na otázku proč. Proč se ta věc stala a co jsem mohla udělat jinak. Plakala jsem, protože mi v slzách vytékal z hlavy otazník, ten otravný hlásek, co tam pořád pískal. 

A tak teď vím, proč se stalo, co se stalo a vím, že jsem měla obrovský štěstí, že jsem tu odpověď mohla dostat. Vděčím za ní dva roky starýmu rozhodnutí a jednomu pečlivému lékaři. Tohle není postesknutí nad tím, že se dějí věci, ani úvaha nad tím, proč zrovna „nám“, tohle je jen sepsané přání, aby svojí odpověď na otázku „proč/se mi to stalo/zrovna já/za co“ dostalo co nejvíc lidí.