Budu řidič! Třeba… jednou.

 „V obci smí řidič vozidla o celkové hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg zastavit a stát kolmo, popřípadě šikmo k okraji pozemní komunikace jen v jakém případě?“
„Přilnavost mezi pneumatikou a povrchem vozovky je závislá na…?“„Co znamená tato dopravní značka?“

Už třetí večer sedím nad počítačem a odpovídám na tyhle otázky. Za oknem se stmívá a já mám zítra zkoušku. Když ji zvládnu, budu řidič. A když ne, tak si obyvatelé Jilemnice oddychnou a budou moci ještě nějaký čas vylézt bez strachu na ulici.

Autoškolu jsem začal dělat v červnu a říkal jsem si, jaká to bude brnkačka. Říkal jsem si to do zhruba do té doby, než jsem poprvé sednul za volant. Abych pravdu řekl, z auta jsem měl a pořád mám dost silný respekt, takže jsem první polovinu svých jízd jezdil zásadně pomalu a bezpečně (čti: „Předjel mě traktor.“). Každou jízdu jsem byl nervózní, takže jsem chyboval. Až jednou, když jsme zastavili na parkovišti, se mě instruktor zeptal: „Romane… proč jsi pořád tak roztěkaný a nejistý?“

„Protože tím autem můžu zabít sebe a ostatní na silnici,“ odpověděl jsem.„No samozřejmě… a můžeš zabít dokonce i mě!“

Děkuju. To mi fakticky pomohlo. Od té doby jsem jezdil rychleji, to ale mého instruktora taky moc nepotěšilo. Chvílemi jsem dokonce přemýšlel, kdo z nás dvou má z jízdy autem se mnou větší strach. Postupem času jsem se ale lepšil. Přestal jsem řadit pětku místo trojky, přejíždět do protisměru nebo panikařit na každé křižovatce. Ještě se naučit rozjíždět do kopce bez toho, aby mi to chcíplo, a nemít strach z rychlosti větší než 80 km/h. Ale to jednou zvládnu, věřím si.

Zítra mám zkoušku. Když ji zvládnu, budu řidič. Na místo instruktora si sedne moje mamka a bude se tvářit stejně vyděšeně. Budu konečně užitečný člen rodiny. No nic. Venku už je regulérní tma. Jdu se podívat na další otázky, abych zítra prošel alespoň písemnými testy. Snad to zítra vyjde.

Dneska mám zkoušku. Stepuju před úřadem, klepu kosu a čekám na instruktora, který se dnes evidentně rozhodl, že nás nechá promrznout, abychom si uvědomili cennost topení v autě. Když konečně přijde, předá nám nějaké úřední papíry a pošle nás plnit testy. Slečna vedle mě je tak nervózní, že jednu otázku čte tři minuty a pak ji stejně nechá prázdnou. Přemýšlím, jak jí poradit, protože jsem měl hotovo už po deseti minutách a teď jen sedím a bojím se odkliknout „dokončit a vyhodnotit test“. Nakonec to bylo úplně správně. Sám sebe jsem překvapil. Slečně vedle to uniklo o bod a s brekem odchází.

Já s dalšíma dvěma znovu stepujeme před úřadem a jsme vynervovaní. Jdu na řadu jako poslední, takže ještě ke všemu strávím hodinu na mrazu. Bomba.

Konečně! Předvýjezdová kontrola, sedačka, zrcátka, světla… a můžeme jet. Komisař se tváří podobně vyděšeně jako instruktor, takže už dopředu tuším, jak to dopadne. Vjíždíme na parkoviště.

„Tak tady zaparkujte za tu červenou Fabii…“

Dobře. Takže zase zrcátko, směrovku, spojku, zpátečku, pomalu couvat. Dobrý, ještě tři metry, dva…  řach! Instruktor mi zamáčkl brzdu tak prudce, že kdybych měl otevřenou pusu, tak snídám volant.

„Tak pane Vyšanský, udělal jste příliš mnoho chyb (asi čtvrt hodina jmenování) další zkouška je prvního října. Nashledanou.“

Za dva týdny mám zkoušku. Když ji zvládnu, budu řidič…