Chcete mě?

Přestěhovala se do Prahy. Aby utáhla nájem, sehnala si spolubydlícího. 

„Ale děvče, ty strašně riskuješ!“ děsila se babička. „Zamykáš se v koupelně a ložnici?“ 
„Babi, to absolutně nehrozí. Je to gay.“ uklidňovala ji vnučka. 
„Gay, říkáš? Ale ty jsi taková hezká dívka. To by bylo, aby ho to alespoň nenapadlo!“

Večer mám jít s kamarádem na skleničku. No, s kamarádem… Známe se online. Jeden z obvyklých strachů, kromě „co když naživo nejsem vůbec vtipná a zajímavá“, „jak to udělat, abych vypadala jako na dobrých fotkách“ a „co když nastane trapné ticho“, je:
„Co když mě bude chtít?“
„A co když nebude???“

Člověk je strašně malicherný tvor. Píšu člověk, ale pokud bych měla čerpat jen z vlastní zkušenosti, musím napsat „žena“. Na jednu stranu se pohoršujeme nad sexistickým narážkami, dvojsmysly a vyzvavými lichotkami a na druhou stranu je vlastně vyžadujeme, protože nám zvedají sebevědomí. Teď očekávám spršku nadávek z feministického tábora. Tak dobrá, brzděte, dámy, nepíšu za všechny, píšu za sebe. A za sebe mohu říct, že mi dělá neuvěřitelně dobře, když mi muž lichotí. 

Když se na mě někdo zadívá tak, že ztratí nit a neví, kde skončil. Když jdu po ulici a mladík z okolojedoucího auta stáhne okénko a ukáže mi palec. Samozřejmě ten směřující vzhůru. Když mě pán v tramvaji pustí sednout a není to z důvodu, že vypadám jako v osmém měsíci těhotenství. A když se nad tím zamyslím, jsem v moderní době, nebudu tohle vztahovat jen na muže, úplně stejně mě potěší, když to z podobných důvodů udělá žena.

Nejsem tudíž proti rovnoprávnosti. Nijak nesnižuju význam a schopnosti žen. Jen si myslím, že to není něco, o co bychom museli bojovat každým dnem za každou cenu a při každé příležitosti. Doba, kdy to bylo potřeba, už dávno minula. Alespoň v našich končinách. Dnes víme, že zvládneme skoro všechno to, co muži. A oni to až na výjimky také vědí. Ale to neznamená, že nejsme rády, když nás někdo hýčká a chválí. Stejně tak myslím, že muže potěší, když žena dá občas najevo to, že ví, jak je inteligentní, odvážný. Že je její oporou.

Ale abychom se vrátili do přítomnosti a k tématu. Chtěl mě nebo ne? Doteď to nevím jistě. Stejně tak ani to, jestli bych za to byla ráda. A to je na životě úžasné. Nikdy nevíme, co přijde. Jen to, že chceme, aby už to sakra přišlo. A s plnou parádou, tak, aby nám to sebralo dech.