Mezigenerační sňatky z rozumu

Jako téma dnešního poučovacího koutku jsem vybral něco, co může otevřít oči každému nebohému zaměstnanci pod třicet. Už si totiž i ptáci na střeše cvrlikají, že naše mládež má vážný problém. Tím problémem je hodnotová kolize se systémem, nastoleným na pracovištích během divokých devadesátek. Ono taky kdo by dnes obdivně koukal na film Wall Street. Ono taky kdo by dnes obdivně koukal na Charlieho Sheena s mobilem o váze 8 kilogramů u ucha.

Celkově se má situaci asi následovně. Mezi vámi mladými je tak nějak pocitově mnohem víc ajťáků, než se urodilo v naší offline generaci. Vím, že nerozlišujete offline a online, ale příslušníci generace X ano. A ajťáky my žerem. Potřebujeme je stejně, jako pražský hipster Letnou. Potřebujeme i všechny, co umí ten shit, který my internetoví imigranti konzumujeme, zařídit. Tedy neklesejte na mysli, pokud nejste ajťáci, ale umíte třeba jen blábolit na sockách. Bereme i tohle. Takže nás máte docela v hrsti. Jenže nechval dne před večerem. Všichni dobře víme, kdo tady drží kasu. Muehehe, muehehe a tak pořád dokola. Takže rekapitulace, vy máte něco, co potřebujeme a naopak. Pokud tedy nechcete tvrdit, že váš v pořadí osmý startup už bude pecka, protože tak určitě. Vy máte svaly, my máme čáry. Léta zkušeností vzešlých z omylů v kavárně nenaženete.

Navrhuji tedy kompromis, který bude bolet obě strany. Mimochodem skvělý trénink pro manželství, jak jsem pochopil. Zde jsou témata, na kterých je třeba zapracovat:

Loajalita k firmě
Už nadále nebudeme předstírat, že naše firma je něco jako sekta budující lepší svět a vyžadující od všech zúčastněných absolutní naboženské vytržení a povolnost k odháčkování v jakoukoliv denní dobu. Vy zas naopak uznejte, že postavit na nohy cokoliv, co dá lidem práci a jistotu, stálo a stojí hodiny dřiny od lidí, kteří nemakají jen pro peníze či osobní rozvoj. A ano, zatím ještě pořád existuje velká porce nezábavné rachoty, kterou někdo musí udělat. Srovnat se s pocitem, že ten někdo jste pro tuto chvíli vy, je část života, kterou by měl projít každý. I když se narodil kolem roku 2000 n.l.

Management
Když jsme u toho odháčkování… měli bychom konečně přestat zneužívat naše postavení ve firmě k loveckým výpravám. Fakt, že jsme na svět dorazili o dekádu dříve a máme velká auta a košile na míru zvýrazňující kulaté proporce není sexy, ale diagnóza. Opocené obličeje vykládající na potkání nesmysly tónem paní kněžny mluvící s Proškovými jsou také mimo. Na druhou stranu ne každý šéf je blb. Jsou i tací, kteří na svá místa dosedli díky úmorné práci, talentu či zkušenostem. Přesto bychom se měli shodnout, že od managementu očekáváte vzory. Není nutné každému ve firmě tykat a tvářit se, jako starší bratr. Nakonec management je tady i od nepopulárních opatření a ta se lépe dělají s nějakým tím odstupem. Je naopak nutné být naprosto transparentní, své kroky vysvětlovat a prodávat zkušenosti, know-how chcete-li, které jsou užitečné pro zbytek mužstva. Samozřejmě také převzít odpovědnost za věci nepovedené, byť ne vždy pocházejí od vás. Kdo velí, může za všechno. Se s tím smiř.

Dress code
Práce je sama od sebe častokráte nepříjemná, proč situaci zhoršovat kapotáží, kterou bychom na sebe brali leda v sezóně pohřbů. Jsou pozice, ke kterým společenské oblečení patří, bankéřka v triku s Deadpoolem by mohla budit rozpaky. A nebo naopak. Každopádně nutit lidi nosit bezdůvodně šaty, které nemají rádi, je hloupost. Z druhé strany barikády je pak potřeba demonstrovat svou dospělost tím, že úbor volím v závislosti na druhu cvičení. Sám jsem to několikrát nezvládl a dodnes se za to stydím.

Pracovní doba
Zrušit píchačky je jednoznačně dobře, stejně jako v jisté míře povolit home office. Na druhou stranu stále platí, že firma není sociální experiment a mít volný režim vyžaduje dospělý přístup, který není vždy všem vlastní. Dokonce ani starším ročníkům. Pokud fungují termíny a kvalita práce v nich odevzdaná, ber kde ber, sedíme si na barevné duze. Pokud ne, je třeba přitáhnout opratě. Práce nejsou taneční.

Pracovní prokrastinace
I megaprezidenti firem, jak alespoň předpokládám, nemrhají pracovním časem jen a jen na práci. Byla by to škoda, dokonce i v jejich případě. Lidská mysl není stavěna na koncentrační maraton. Tedy mezi prací je vyloženě doporučené, odskočit si zkontrolovat hvězdy šoubyznysu, výsledky fotbalu, pohnout se stavbou městečka v oblíbené hře. Pokud děláte vše s mírou a stíháte ještě práci, není problém. Pochopili to v Googlu a i vaše firma chce být jako Google, ne? V případě, že nechce, buďte si jisti, že všichni kolem vás našli cestu, jak systém obejít. Jsou totiž ze stejného těsta. Pokud tedy neděláte pro auditory z velké čtyřky. Pak se budete smažit v pekle.

Pracovní růst
Přesvědčení, že každý mladý musí rýt nosem v zemi po dobu 4 let, než ho povýšíme z pozice čaroděje šesté kategorie je stejně hloupé jako myslet si, že rok po škole máte nárok na vedení teamu lidí a plat začínající minimálně pětkou a čtyřmi nulami k tomu. Jedna i druhá strana se musí snažit o profesní růst v rámci realistických možností. Ano, vše se dá řešit útěkem za zdánlivě lepší nabídkou, ale na pohádky jste snad staří i v těch dvaceti něco letech. A my vás navíc, spíše oprávněně, budeme považovat za pitomce, co mrhali naším časem. Znáte tu teorii o sedmi tisících hodinách, po které se musíte věnovat tomu či onomu tématu? Dá se zkrátit, ale ne obejít. Utéct od ní nejde už vůbec. Zelenáčem zůstanete do té doby, pokud si nesednete na zadek a „trest“ neodkroutíte.

Těch témat je samozřejmě povícero. Snad jsem alespoň naznačil, že se vším se dá pracovat, když je mysl otevřená. Proto vás prosím, abyste se i vy snažili hledat, jak si navzájem můžeme vyhovět. Nic jiného nám ostatně stejně nezbývá. Víte proč? Protože my jsme generace, co vynalezla Actimel s bifidus actiregularis a prolévala se s ním minimálně deset let. My vám tady budeme zaclánět minimálně dalších čtyřicet let.