Back to the Füture

Přifrčela jsem si to takhle sanitkou na noční prohlídku k Apolináři a bum, když už jste teda přijela, tady máte dítě, paninko. Na pozdější reklamace nebude brán zřetel. A tý jizvy na břiše si nevšímejte. 
Opiáty?

Šest let.
Co to je, viď, to i v Tibetu seš dýl…
Ale pro mě je to celá věčnost…

Vůbec, ale vůbec jsem na nic z toho, co mělo přijít, nebyla připravena. I plínu jsem poprvé dala obráceně. A to vlastně úplně krásně vystihuje celej začátek mýho mateřství.

Byla jsem z toho všeho tak ve smyku, že jsem naprosto zapomněla používat mozek. Tolik jsem se bála, že něco podělám, že jsem toho ve finále jistě podělala mnohem víc.

Jako první zeslábl strach o to, že po manipulaci mou maličkostí skončí dítě bez jedné či více končetin, v horším případě bez hlavy. Člověk celkem rychle zjistí, že děti jsou gumové a omyvatelné.

Co však zůstalo, je hrůza ze způsobení jakékoliv trvalejší psychické újmy. Nemluvím teď o tom, že by měl mít chlapec trauma z toho, že ho honím po bytě s hlavou uzený makrely v ruce. S tím se snad tak nějak počítá… Co? Ne? 

Každopádně, neustálá přítomnost hrozby, že něco plácnu nebo udělám a tenhle malej člověk nabyde dojmu, že nestojí za nic, mě ničí.

A pak je tu druhá strana mince. Co když to všechno přeženu a bude z něj rozmazlený a nevděčný cosi? 

Upřímně – každej máme nějakou představu o tom, jak by to mělo nebo nemělo vypadat. Ale jak na to? Veškerá moje strategie šla do hajzlu, jen co mě převezli z JIPky. 

Spousta chyb se naseká docela nenápadně, v jakési dobré víře, a projeví se svinsky až za nějakou dobu. Nejlépe takovou, kdy už jste v dané věci minuli zónu bezpečného návratu. A pak to rovnáte bůhvíjak dlouho a těžko.

Další věc je ta, že hrát můžu jen s tím, co mám. I když rodič, pořád jsem jen obyčejnej člověk se svýma mindrákama, strachama a nedostatkama.

Jasně, můžu se tvářit, že támhle ten pavouk, co má aspoň pět centimetrů v kohoutku, není ani trochu děsivej, protože nechci, aby jel mladej v 18 na Mácháč a ječel na celej kemp, když uvidí pavučinu. Ale s těma věcma, který jsou ukrytý hluboko uvnitř mě, uprostřed letokruhů, už hnu podstatně hůř.

Zlato, jestli tohle někdy budeš číst…

Věř, že dělám co můžu, abych na Tvé duši zanechala co nejmíň jizev a křivd. Stejně jako Ty se učíš být člověkem, učím se já být mámou. A můžu Ti říct, že je to pro mě stokrát horší než matematika a účetnictví. A to bylo FAKT velký špatný.
(Jolanda. Tu si pusť.)

Ať se stane cokoliv… jo, fakt cokoliv, ale nemusíš to zase zkoušet všechno… vždycky tu pro Tebe budu. Se vším za mnou můžeš přijít a spolu to vyřešíme… pokud to ovšem nebude matematická rovnice. 

Pokud to jen trochu půjde, buď veselý, srdečný, milý k ostatním. Pomáhej a dělej druhým radost. Rozesmívej je a naslouchej jim.

Jdi si za tím, co chceš, ale nikdy ne přes mrtvoly.

Jo, je to těžký a mockrát budeš zklamaný. Ale věř, že jednou dospěješ do bodu, kdy budeš hrdý na to, jaký jsi. A já budu stokrát víc. Už teď jsem..

Jak jsi kdysi říkal Ty mně: Míluju Tě. Nejvíc na celým světu… až do vesmíru… až tam, kde bydlej mimozemšťani.

Krásné narozeniny, broučku.
Máma