Život jako kaleidoskop

Tak mi hlavou bloumá, jak všichni na všechno remcáme. Závidíme druhým, hejtujeme na sítích, protože deindividuace je zkrátka nový fenomén.

Vlastně je všechno špatně. Sociální sítě nám kradou identitu, soukromí, ale trčíme na nich všichni. Dobře, tak ta nezdravá většina ano. Moderní technologie využíváme v takové míře, že když nám vyhodí proud a máme odpracovat 8 hodinovou směnu, vlastně nevíme co dělat. Všechno je v té kraksně a bez ní nejde skoro nic. Možná tak třídit šanony a dělat pořádek v šupleti.

Jiní mají všechno a my nic. Dovolené už nestačí k Balatonu nebo na Šíravu, ale hezky Bali, a když Bali, tak aspoň den sbírat odpadky, protože jinak vás za ten komfort sežerou za živa.

Přemýšlím, co je vlastně oukej? Tvářit se pohrdavě, chudě, mizerně, naštvaně, plivat po všech co mají, protože já nemám…? Neumíme zkrátka „přát“? 

Kolik z nás si uvědomí, že dnes tu můžeme být naposledy? Nikdy nevíme, co bude zítra, jestli nějaké „zítra“ ještě máme. 

Něco na té době minulé vážně je. Ne, že bychom chtěli zastavit pokrok nebo se vracet k valše, ale v době, kdy vážně „máme“, chce trochu víc přemýšlet o tom, za jakou cenu a proč.

Neházím všechny do stejného pytle, nesoudím, nehejtuju z nudy a méněcennosti a žiju. Pááni, vážně si dobře žiju!

Odžila jsem kus života jako samoživitelka a nikdy si nestěžovala. Bojovala jsem s tím, jak jsem uměla a krok po kroku zvládala těžkosti, které se mi nadrobily na cestu. A co…? Bylo zle, ale vyvázla jsem z toho živá.  Nějak nerozumím, proč je pořád všechno špatně. Proč denodenně čtu, jak ta či ona je chudinka, protože na takovou dovolenou se ona jako samoživitelka nikdy nepodívá. No jo, tak to zkrátka je!

Taky se neválím na Bali, ale nežiju si kvůli tomu špatně. Přece každý den máme nové a nové možnosti, šance, touhy a sny. Nemusím mít blbou práci, tak zkrátka odejdu a najdu si lepší! 

Skutečný boj můžeme vést jen proti nemoci. Tam je ho třeba! Tam si nechme rezervy a sílu! Všechno ostatní můžeme změnit, ovlivnit, vylepšit a zkousnout. Nebo se na to vykašlat a jít dál.

Poslední měsíc a půl jsem neskutečně unavená. Vážně moc. Nebaví mě řešit prkotiny, nebaví mě číst nic, co by nemělo přidanou hodnotu. Vystačím si s málem. Vnímám svět v úzkém poli, protože na širší záběr nemám kapacitu. Někdy to není tak špatný nápad, vidět jen pole, kam naše síly stačí.

Chtěla bych trochu pozastavit svět, zpomalit ho, zúžit, abychom přestali spěchat a viděli menší kousky našeho života. Věřím, že pak by většina viděla, co všechno je v jejich životech skvělé a barevné. Co všechno se jim povedlo, jim nebo jejich dětem! 

Je tolik maličkostí, ze kterých můžeme mít radost.

Když s dětmi sedíte u táboráku a povídáte si nebo zpíváte, je vám celé Bali a všechny dálky světa úplně fuk. Když jste jako táta s klukem na rybách v horní dolní, nepotřebujete víc, než jeho: „Táto, koukej!“ 

Je to tak. Svět je v nás poskládaný jako kaleidoskop, jeden hezčí kousek než druhý.
Zkuste jím zatřepat!