Tvůrčí psaní

Četl jsem kdesi chytrou radu, že když se chceš sám něco dobře naučit, máš to začít učit druhé. A tak jsem se rozhodl, že uspořádám kurz tvůrčího psaní. Ano, patřím mezi ty, kteří si myslí, že talent se přeceňuje a že psaní se dá naučit. Chce to hlavně vůli.

Četl jsem Kingovo On Writting a taky už jsem napsal pár docela slušných povídek, takže myslím, že mám docela dobrou kompetenci k tomu, abych někoho během dvou hodin přesvědčil o tom, že má cenu psát. Samozřejmě jsem si taky na netu našel různé návody na praktická cvičení kreativity. Není na tom co zkazit, říkal jsem si. Není to jako učit někoho jezdit na lyžích, kde když spadne, ublíží si, a když se naučí špatný styl, bude pro smích. U psaní špatný styl neexistuje. Nebo ano?

Zaregistroval jsem se na jednom portálu a vypsal kurz. Sehnat místnost nebyl problém. Půjčil jsem si učebnu v nedaleké základní škole. Když si chcete pronajmout tělocvičnu, nabídnou vám termín někdy mezi půlnocí a půl jednou ráno každý lichý týden od příštího roku, ale když potřebujete jen židle a lavice, pak máte prostoru, kolik potřebujete. Pak stačí jen počkat, až se nahlásí dost účastníků, dostavit se včas na místo, být v klidu, věřit si a budit důvěru. A na to mi většinou stačí se pořádně vyspat.

Když jsem vstoupil do třídy, byla už plná. Trochu mě překvapilo, že tu bylo víc mužů. Přece jen jsem čekal, že o psaní se zajímají spíš dívky. Co se dalo dělat, rozdal jsem frekventantům jmenovky, aby si je vypsali. Když je budu oslovovat křestním jménem nebo přezdívkou, budou se cítit dobře a dají mému kurzu víc hvězdiček.

Trochu mě překvapilo, že jeden z frekventantů kurzu ležel vzadu na podlaze. Rozhodl jsem se, že nebudu maloměšťácky upjatý a neventiloval jsem proto své přesvědčení, že slušní lidé by měli během kurzu sedět na židli. Vypadal, krom té divné polohy, že se chce kurzu normálně účastnit. Dokonce si vypsal jmenovku jménem „Truman“. Řekl jsem totiž frekventantům, že si mohou zvolit i pseudonym. Přišlo mi to takové tvůrčí hned od začátku.

Zadal jsem první úkol. Napsat jednu stránku textu na téma „co dělají noční můry přes den“. V rychlosti bez velkého přemýšlení. Zkrátka automatické psaní.

Najednou se rozrazily dveře a stál v nich muž zanedbaného vzhledu s pošťáckou brašnou přes rameno. Změřil si místnost pohledem a prohlásil: „Ahoj, já jsem Charles a mám problém…“
„S alkoholem? Tak to jste tu špatně,“ vysvětloval jsem.
„Ne, mám problém, protože někdo sebral hajzlpapír.“
„Tohle je kurz psaní, ne vytírání,“ prohlásil lakonicky černovlasý mladík, který měl na jmenovce napsáno „Jack“.

Podnapilý Charles se usadil, přečetl si na tabuli téma a pustil se také do psaní.

Jeden z účastníků se svlékl a oblečení vyhodil z okna. Na prsa si napsal Viktor a pokračoval v psaní. Na můj nesmělý dotaz, proč se zbavil oděvu, odpověděl: „Když nemám oblečení, nemůžu nikam odejít a nutí mě to psát.“

Snažil jsem se dělat, že ho nevidím. Takže jsem viděl, jak dva frekventanti vzadu v lavici píší střídavě na stejný papír. Přistoupil jsem k nim, abych nerušil ostatní, a tiše se na ně obrátil: „Možná by bylo přece jen lepší, kdybyste psali každý sám za sebe.“
„Proč?“ zeptal se ten, co měl na jmenovce „Arkadij“, jeho soused „Boris“ se na mě jen zkoumavě podíval. Aha, no proč vlastně. Zamyslel jsem se. Proč by tvůrčí proces musel být individuální.

Někteří pomalu dokončovali svou stránku.
Charles chrápal.
Jack stále psal svým frenetickým tempem.

Ten už přece musí mít stránku hotovou, napadlo mě. Šel jsem se podívat blíž. Pod jeho stolem se hromadil toaletní papír hustě popsaný drobným písmem. Jack byl přibližně u dvoustého útržku.

Měl jsem chuť dělat, že si musím odskočit a při tom utéct domů. Zatnul jsem zuby a rozhodl se vyhlásit další kreativní úkol tohoto cvičení.

„Tak a teď si vezměte svůj text a v každé druhé větě nebo souvětí vynechejte všechna přídavná jména…“
„Jak každé druhé? Já mám jen jedno souvětí,“ podivil se Bohumil.

Udělalo se mi slabo a srdce mi bušilo jako exekutor na dveře černého pasažéra.

„Pokuste se během pěti minut do textu přidat co nejvíce jednoslabičných slov, tak aby text neztratil svůj původní smysl.“
„Já mám v textu pouze jednoslabičná slova,“ usmál se zeširoka pán se jmenovkou Jan W. „Poslouchejte: Když noc můr jde v den, šel pán z hor, kde chyt mor. Ten pán měl shon neb mor jest zlo…“

Rozběhl jsem se ke dveřím, otevřel jsem a najednou jsem stoupl do prázdna a padal. No, nepadal jsem moc dlouho, jen z postele na zem, ale i tak to bylo tvrdé probuzení. Bylo půl třetí ráno. Pustil jsem počítač a zkontroloval webové stránky. Na kurz tvůrčího psaní se mi zatím nikdo nepřihlásil. S úlevou jsem kurz zrušil a šel v klidu spát.