Za rybami do Norska | 6. díl

Jako malý jsem byl zapálený rybář, chodil do kroužku a složil zkoušky. Pak jsem asi dva roky vyrážel s tátou tu k řece, tu k nějaké tůňce. Kolem a kolem jsem chytil prdlačku, byť mě to bavilo náramně. Pak už přišla puberta a spousta akutnějších lákadel. K rybaření jsem se ale chtěl rozhodně jednou vrátit.

A jednou bylo teď. Po několika hodinách skorospánku na matraci, do které se doslova otiskly celé generace rybářů, jsem vyskočil na nohy. Poháněl mne adrenalin, ve tři ráno spolehlivě  nahrazující koupel v kávě. Venku bylo samozřejmě světlo. A zima. A vítr. Ke všemu se zdálo, že brzy spadne obloha, nebo alespoň její podstatná část.

Navlékli jsme se do rybářských nepromokavých šatů a plovacích vest. Vzpomněl jsem si na známou fotografii pilotů 311. bombardovací perutě, kterak si vzájemně pomáhají do kombinéz. Doufal jsem, že šance na koupel v tom samém oceánu máme výrazně menší než naši stateční předci. Při pohledu na ježící se vlny jsem si ale úplně jistý nebyl. Mořským vlkem jsem se měl teprve stát.

Bylo nás celkem sedm na tři čluny. Dvě dvojice a jedna trojice. Já tvořil osádku švagrova škuneru. Je sice o pár let mladší věkem, služebně mě naopak výrazně převyšuje. Jelikož na lodi rozeznám pouze příď a záď, nechal jsem veškerou odbornou práci na něm. Na mě zůstala ta neodborná, v tomto případě zátěž přídě, aby s námi po cestě moře tolik neházelo. Nenechte se mýlit, dělat zátěž není žádný med. Loď přes vlny totiž skáče a během půl hodinové jízdy vám naklepe zadek tak, že si přes něj přejete radši potěhem. Tvrdé údery do sedínky také sesadí páteř tak, že po návratu jsou vám kalhoty dlouhé. Také jsem se od návrat z Norska raději neměřil a stále tak žiju v naději, že mám metr osmdesát šest. Oceán je drsné místo a každý, kdo na něj jednou vkročí není tím, kým býval dříve. Je totiž menší. A to není samozřejmě všechno. Když je venku pět stupňů a vy jedete jako o závod přes vlny, do zadku pleská loď, do obličeje pleská ledové moře, nebo déšť, nebo obojí. Pořád vás zkrátka něco někam pleská a vy přestáváte cítit všechny konce těla. Samozřejmě máte i zimní botky a rukavice. Jenže i odsud po chvilce přichází signály, že je cosi špatně a vy umíráte. Ono totiž sedět osm hodin s prutem v ruce není dobré na krevní oběh. Ale nebuďme malicherní. Jsme tady kvůli rybám.

Dojeli jsme doprostřed fjordu, protože vyrazit na otevřené moře vypadalo jako sebevražda. Hypotéza, že natěšený Čech je všeho schopný sebevrah se tak potvrdila jen napůl. Očividně bych si s naší partou mohl troufnout i na tůru do Tater bez nutnosti kontaktovat před odjezdem notáře. Takže jsme dojeli do fjordu a chopili se prutů. Na moři se chytá na gumové imitace ryb a červů, ze kterých trčí opravdu ošklivě vypadající háky. Švagrovi potemněly oči a polohlasně zavrčel směrem k šedému moři: „A teď vám dáme do držky.” Cítil jsem to stejně a divoce nahodil. Pochopitelně jsem zamotal vlasec, který jsme se pak dalších 30 minut pokoušeli rozmotat, až nezbylo, než ho uříznout. Pak jsem stejnou parádu předvedl ještě třikrát. Divím se, že mě nehodil do vody. Ale ségra by mu to asi vyčítala. Long story short. Na moři se příliš nenahazuje, kilo gumy se jednoduše spustí pod loď. A protože loď splavuje po větru, pohyb obstará sama. Návnada musí spadnout na dno, kde číhají ryby. Rybář pak pár metrů navine, návnada na dně poskočí a ryba zaútočí. A tak pořád dokola. Za osm hodin tak navinete svých dva a půl metru milionkrát. Jedna ruka ochrne, protože drží prut a druhá brní, dávajíc mužům vzpomenout na divoká pubertální léta.

Loď s vámi na vlnách neustále smýká, slibujíc jedincům se slabým žaludkem výraznou porci utrpení. Jestli se počasí na horách mění často, zde se mění, v nedokonavém smyslu slova. V dáli vidíte pruhy slunečního světla střídající se s pruhy temnoty. A vše se bez přehánění řítí přímo na vás. Pokud se pokusíte vyndat z kapuce byť jen hlavu v kulichu, okamžitě jí máte mokrou, studící, zmrzlou, necitlivou. Přesně v tomto pořadí. To samé se týká rukou a nohou s tím rozdílem, že ty nikam vytahovat nemusíte. Ty prostě zmrznou tak nějak organicky, z nedostatku pohybu. To všechno ale stojí za adrenalin, který vám vystřelí z uší, když zabere ryba.

pokračování příště…