Zpátky do školy!

Je půlka srpna a já si užívám jeden z prvních volných prázdninových dnů. Tedy dnů, kdy nemám brigádu, tábor, nebo nějakou jinou práci. Jen tak si polehávám na gauči a snídám, zatímco v televizi běží Spongebob v kalhotách. Je mi docela fuk, že je půl jedné, dneska to na produktivní den stejně nevidím. Rozhodl jsem prostě a jednoduše vypnout. Tak si spokojeně ležím, když tu najednou se z televize ozve: „Zpátky do školy!“  Otravný hlas to křičí pořád dokola a mně pomalu dochází, že za 14 dní budu sedět opět v lavici. Tentokrát už v maturitním ročníku.

Vlastně to není ani tak dávno, co jsem nastupoval na osmileté gymnázium. Ten rok se ženil princ William, v Japonsku vybouchla Fukušima I a zemřel Václav Havel nebo Usama Bin Ladin (to možná nebylo nejšťastnější spojení). No dobře, už je to sakra dlouho. A právě tenhle rok jsem přešel z vesnické malotřídky na městský gympl. Měl jsem nakoupené všechny učebnice, sešity, plný penál pastelek (abych měl co ztrácet) a naivní představu, že chemie je super. Na chodbách jsem se vyhýbal maturantům, protože jsem z nich měl respekt a ze školy jsem se vracel ve tři odpoledne, abych mohl pařit na kompu, než přijde mamka. Když tak vzpomínám na svůj strach z prvního dne, z učitelů a z toho, zda si tam vůbec najdu kamarády, nostalgicky se usmívám.

Dnes mám totiž v batohu asi dvě učebnice (jejichž stav ani počet už není znám ani mně), jediné, co připomíná sešit, je kupa pomačkaných papírů, penál nahradila kapsa v tašce s jedinou, vypsanou propiskou, a při myšlence, že chemie je super, se začnu hystericky smát. Smích pak pomalu přejde do pláče. Vyhýbám se primánům, abych na ně nešlápl, a ze školy chodím většinou za tmy. Strach z učitelů vystřídal strach z maturity a budoucnosti. Vždyť za rok budu z toho každodenního marastu venku… ale co pak? To, na co jsem se celých osm let těšil, se stává neprozkoumanou vodou.

Z přemýšlení a vzpomínání mne vytrhává až začátek dalšího dílu Spongeboba. Spokojeně se zabořím do gauče, ujím ze svých lupínků s mlékem a usměju se. Svým způsobem mě to uklidnilo. Dokud mě baví tahle pohádka, nemůžu dospět.

Malé děti

Znal je jako malé děti
teď nešetří údivu
že ten čas tak rychle letí
potkal je dnes na pivu.

Že čas běží jako voda
to se mu tak nezdálo.
Proto ho do očí bodá
když drží v ruce cigáro.

Přepadla ho husí kůže
když zjistil, že mu vykají
teď už mu nic nepomůže
stáří přišlo potají.