Tichá domácnost a medovina

Výlety. Pamatujete si ty sušenky Vlnky, laciný oplatek plněný cukrem a rostlinným tukem? Výlety jsou jako Vlnky. Buď je miluješ, nebo nenávidíš a vzpomínka je vždycky lepší než ten moment, kdy je převaluješ v puse. Jenže výlety jsou dobrá věc. Narozdíl od sušenek po nich neroste zadek a taky se člověk něco dozví, něco uvidí a zabije volnej den, kterej ho jen zdržuje od práce. Byla sobota. Volnej den. A my jeli z jednoho takovýho výletu domů. 

Začalo to nenápadně, dostala jsem chuť dejchat něco jinýho než smog a moč, která se v letních měsících hezky odpařuje do vzduchu, měla jsem pěknou vzpomínku na jeden hrad, a tak jsme jeli. Abychom si to hned na začátku ujasnili – nesnášim hrady, je to voser. Kamenný zdi, zima, mokro, část historie, co mě nebere. Ale zas hezký výhledy, cesty vlakem a dobrý jídlo. Klady vyhrávají.

Naši mě samozřejmě na výlety tahali už v době, kdy jsem ještě rozhodně nechápala, co je na tom fajn. Ale na Křivoklátě se mi líbilo už tehdy. Dostala jsem tam klíč a panáka medoviny. Medovina je moc dobrá věc. Z Prahy se na Křivoklát dá dostat poměrně rychle a pohodlně. Super důvod, proč v sobotu v šest vstávat. 

Sobota nesobota, vstali jsme, sbalili batůžky a chtěli vyrazit. Jeden z naší dvojice výletníků (a já to poprvé v životě nebyla) se stihl nasrat už doma. Něco mu totiž potřetí spadlo, a tak se stala roztřískaná věc na zemi a vzteky funící muž. Nu což, dala jsem si kafe. Aniž bych to věděla, funícího muže jsem měla vidět znova už na nádraží. Představte si scénku, ideálně animovanou. Člověk X jde z bodu A do bodu B, jenže ve stejný moment jde z bodu B do bodu A houf stařenek o holích. Povím vám, hůlky v rukách a slevy v Kauflandu vibes nás vyděsily oba.

Že jsem si to kafe dávat neměla, mi připomněl můj neurotický žaludek, a to velmi záhy. Musím říct, že nádraží v Berouně má jistý glanc, když pololežíte/polosedíte na zemi a kvůli křečím v žaludku ani nemluvíte. Víte, no nevíte, protože mě neznáte, ale kdybyste mě znali, tak byste věděli, že když nemluvim, je zle. Nakonec jsem byla dotáhnuta do vlaku a vystoupila na stanici Křivoklát. Kde jsme zmokli, jak zákon káže. A taky sešli ze stezky a ztratili se někde u Berounky, pokud to teda Berounka je. 

Naše nosánky jsou ovšem neoblomný, skončili jsme v hospodě nad dobrým jídlem, pivem a partičkou Scrabblu. Mokří, zpocení, od bahna a kamení, ale rozesmátí a šťastní. Rozesmátí, protože jsme si právě dali hnusnou sušenku, co zejtra bude chutnat líp, a šťastní, že ještě oba umíme z citrónů udělat citronádu a že se na sebe neksichtíme jako pár u vedlejšího stolu.

No, možná teď budeme jíst chvíli tatranky, na ty byla super reklama.