Za rybami do Norska | 5. díl

Jsme na místě. Neskutečné. Po dvou dnech jízdy, plavby a zase jízdy vystupujeme šest set kilometrů severně od Osla z našich po střechu narvaných vozů. Jak už víte od minule, byly narvané více. Dvě plata piv, které nám norský celní úřad zabavil, jsou jednou z těch ztrát, se kterými se mužská psychika smiřuje těžce, pokud vůbec. Na optimismu nám nepřidalo ani zjištění, že nejbližší hostinec se nachází v cetru Osla, tedy mimo dochodovou vzdálenost. V místním sámošce samozřejmě pivo měli, ale za ceny, které by zájezd poslaly vysoce do červených čísel i v případě, že bychom chytili zlatou rybku. Jedinou náplastí na naši duševní bolest tak bylo počasí.

Byť jsme na místo dorazili koncem května, přivítalo nás pěkných pět stupňů, vítr z oceánu o rychlosti 70 km v hodině, přeháňky, tedy voda a sníh, někdy to, jindy ono, někdy obojí. Doma jsem si nadával do panikářů, když jsem vedle havajské košile a slamáčku přibaloval i jeden tlustý, po právu norský, svetr. Teď jsem jasně věděl, že spolu budeme chodit do sprchy, budeme spolu i hajat. No a jelikož jsme přijeli rybařit, bylo celkem zřejmé, že vychlazená Plzeň nebude tím, po čem mé tělo zastůně. Při pohledu na metrové vlny ve fjordu jsem odtušil, že z té láhve rumu, zabalené v podvlékačkách, asi kubíčko s paraplíčkem na lodi míchat nebudu.

Bydleli jsme v rybářském kempu, patřícím sympatickému chlapíkovi jménem Geir. Geir nevypadá zrovna jako viking z amerického velkofilmu, spíše jako Gimli z Pána prstenů. Není tedy tak malý, ale veskrze sympatický a s bříškem. Jako viking nevypadá v okolí ostatně nikdo a to dokonce ani jako ti z kresleného filmu s Asterixem. Možná proto, že získat v oblasti s řídkým osídlením nevěstu, která zároveň není vaše teta, je matematicky vyloučené. A do toho všeho již zmíněná absence hospod a alkoholu obecně. Nor tvrdý chleba má.

Rybářský kemp sestává z velké budovy, bývalé rybí továrny a dřevěných chatek na skalnatém pobřeží. Všechny mají jména po Geirových dětech a je jich celkem hodně. On ostatně i Gimli říkal, že trpaslíci se nerodí, ale vyskakují ze země. My se ubytovali v továrně. Všechno vybavení bylo stylově ze dřeva, na hrubo opracované několika údery sekerou. Žádný luxus, ale když jste drsný chlap na lovu, sedne to jak prdel na hrnec. Spí se na palandách a gaučích. Když jsme si se švagrem vybalili tašky, pokoj byl rázem kompletně zařízený.

Veškeré jídlo se dovezlo z domova. Protože jsme Češi a zákony chápeme jako nezávazné doporučení, máme i pár kilo brambor, které se dovážet nesmí. Kluci jsou zkušení a tak zásoby vydrží naprosto přesně do poslední večeře. Jen já si domu povezu tašku plnou instantních kaší a podobného blafu, kterou jsem v nákupní euforii pořídil. Příležitostně se jich zbavím ve spalovně nebezpečných odpadů. Naší čtyřčlenné rodinné buňce vaří vedoucí výpravy Karel, otec mého švagra. Na elektrické dvojploténce připravuje jídla, která znáte z víkendových návštěv u maminky. Pečené koleno, kaše z ilegálních brambor, kuřecí vývar. Pokud tady mohu nějak přiložit ruku k dílu, pak jen při mytí nádobí a vaření kafe.

Z vyprávění kamarádů vím, že se minulé výpravy nesly ve znamení bujarých pijatik, neomezujících se pouze na večery. Vzhledem k našim skromným zásobám alkoholu jsme museli letos počítat s jejich výrazným omezením. Starosti podobného typu jsme ale hodil za hlavu, protože se mi chtělo spát. Ke všemu mě zítra čekal můj první lov!

Pokračování příště…