Šumná Šumava

Nepatřím k těm, kteří by vám mohli zprostředkovat zážitky z nevšedních destinací. Zato vám můžu nabídnout nevšední zážitky ze zcela obyčejné dovolené. Se čtyřmi malými dětmi totiž exotika začíná za humny.

Náš odjezd vypadá tak, že žena dva dny pere, žehlí a chystá. Potom přijde den D, kdy já hraju s taškami tetris v kufru auta, zatímco děti kšeftují s povolenkami na plyšáky, protože místa je málo a kvóty jsou přísné.

Auto máme sedmimístné. To znamená, že se nám do něj vejdou tři dětské sedačky vedle sebe. Nicméně konstruktéři už nepočítali s tím, že výška sedadla se tím zvede o deset centimetrů a koncovky bezpečnostních pásů zůstanou utopené kdesi pod hladinou. Takže zatímco já se za recitace návodu „když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem…“ snažím trefit, synek, který sedí uprostřed, tančí zadkem lambádu tak, aby udělal místo vždy na té straně, kde operuju. Poslední dítě sedí ve druhé řadě, tedy prakticky v kufru. Jak jsem psal místa je málo a tak vždy, když potřebuje vystoupit, musíme z kufru vyložit několik tašek. Šance, že někdo bude na dovolené bez náhradního oblečení, raketově roste s každou zastávkou na čůrání.

Naše spanilé jízdy jsou už leta omezeny vždy schopností nejmladšího dítěte vydržet v autě. Naštěstí nejmladší syneček letos nejen že vydržel, ale dokonce dokázal bavit zbytek posádky. Svou levou ruku pojmenovat pan Okurka a vedl s ní humorné až břichomluvecké dialogy. Jeho starší sourozenci se smáli tak, že kdyby neměli řádně zapnuté pásy, váleli by se po podlaze. Cestou na Šumavu nám tak stačila jedna zastávka v Českém Krumlově. Starší kluky, kteří se před týdnem vrátili z vodáckého tábora, tady víc než památky UNESCO zajímaly výkony vodáků na přilehlých jezech. Ostatně po celou dovolenou nás u každého většího potoka čekala otázka: „Dalo by se to sjet?“

Sehnat ubytování pro šest lidí, kteří zároveň nemůžou obývat zcela oddělené pokoje, protože se třeba v noci bojí, není snadné. Když se to povede, je třeba být náležitě vděčný a velkoryse přehlédnout třeba podkrovní koupelnu, v které se prakticky nemohu vztyčit. Otázku, zda jsem příliš těžký nebo matrace bývají příliš měkké, bych také raději vynechal. Stačí, že většinou musíme minimálně dvě děti umístit na dvoulůžko vedle sebe. Vybrat vhodnou nekonfliktní konstelaci je základem úspěchu celé dovolené.

Kritický moment nastává ráno. Snídaně bývají většinou od osmi, což pro děti, které vstávají v šest, není zrovna optimální načasování. Co se týká stravování, velké překvapení nám letos uchystal prostřední syn, který dokázal, že dokáže sníst prakticky kdykoli cokoli a v jakémkoli množství. U snídaně si vymínil na svých sourozencích, že bude sedět vždy na kraji lavice, aby si mohl plynule chodit pro jídlo. A u oběda či večeře stačilo, aby některý z mladších sourozenců jen mimikou naznačil, že mu něco nejde pod nos a hned se ozvalo „dojídám“. Když takto dojídal třetí porci svíčkové, upozornila ho žena, aby se na noc nepřejídal. On jen žoviálně mávl rukou se slovy: „Svíčková je lehký jídlo.“ Vzhledem k tomu, že následujících deset let u něj lze předpokládat prudký nárůst apetitu daný tělesným vývojem, je mi jasné, že pohádku O Otesánkovi budu muset dát na index.

Když jsme na dovolené, nevaříme. To je moje jediná podmínka pro rodinnou rekreaci. Nicméně výběr restaurace pro rodinný oběd není snadná disciplína. Projíždíte-li česko-německým pohraničím, je tu o jednu nástrahu navíc, která může vyústit v tento rozhovor navigátora s řidičem:

„Zatoč, támhle něco je.“
„Opravdu chceš děti vzít na oběd do nočního klubu?“

Přiznám se, představou, že bychom tam skutečně nakráčeli, jsem se bavil až do chvíle, kdy mě navigace upozornila: „Před vámi je hlášeno nebezpečí.“ Byla to sice jen hranice s Německem, ale nebezpečí, že budeme obědvat za eura, jsem vyhodnotil jako dost velké.

Když jdete jíst s dětmi, řešíte dilema. Chcete, aby tam vařili dobře, ale zároveň je vám jasné, že v dané sestavě se do žádného nóbl podniku nehodíte. Ideální jsou nóbl restaurace s neformální zahrádkou. Nejlépe, když jsou stoly přímo na trávě, aby se vylitá kofola mohla vsáknout, a když je v dosahu dětská trampolína pro ukrácení času při čekání na jídlo. Někteří chtějí skákat i po jídle, ale přiznám se, že představa, jak obsluze vysvětluju znečištěnou atrakci je pro mě natolik zahanbující, že jsem to zbaběle zakázal. Při placení většinou dojde k tomu, že mi obsluha zopakuje cenu. Ne proto, že bych neslyšel, ale proto, že se jim zdá, že platím moc. Ono totiž běžné desetiprocentní spropitné u oběda šestičlenné rodiny už dělá docela dost. Ale já to rád zaplatím. Na dovolené jsme jednou za rok a navíc taky vím, že pod stolem je rozšlápnuté rajče.

Základem všech rodinných výletů za poznáním je naprosté rovnostářství. Všichni musí vidět, vyzkoušet a zažít totéž. Ukazovat dětem „koukejte, zajíc“ může jen ten, kdo se nemá rád. Zajíc totiž bleskově zmizí a minimálně polovina výpravy bude uražená, protože druhá polovina se bude náležitě chlubit tím, že viděla zajíce. Záškodníkem v této oblasti se ukázal nejmladší syneček, který nás z krosny, ve které se nesl, častoval výkřiky jako „jé ježek“ a zatímco jeho starší sourozenci neuroticky prohledávali okolí, on nadšeně ukazoval na obrázek ježka v Klíči pro určování živočichů, který jsme mu strčili do ruky pro ukrácení dlouhé chvíle.

Co si budeme povídat, Šumava je krásný kout naší země a my se z něj vracíme domů plni poznání. Poznali jsme hlavně, jak máme rádi náš vcelku prostorný byt, pohodlné postele, stabilní wifi a armády plyšáků. Já se hned po návratu chápu tašky a jdu doplnit zásoby, protože pohádka O Otesánkovi se v podvědomí hlásí o pozornost, a žena zapíná pračku (budou odhadem tak tři až čtyři).