Checkpoint Charlie není pro každého, děvenko!

Jak už jsem zmiňovala, vyrůstala jsem za totáče v Praze s tátou a moje máma žila v tehdy tzv. západním Německu, kam jsem za ní jezdila na prázdniny. Jednoduchá věc jet na prázdniny do Němec, řeknete si. Prostě si sbalíte věci a sednete třeba na vlak a jedete.

Ne však v osmdesátkách. Začalo se už v lednu – potřebovali jste pozvání, pak vystát několikahodinovou frontu se žádostí o výjezdní doložku, nechat si poslat nové pozvání, protože v něm chybí jedna věta, další fronta s novou žádostí… jen tak tak, že se to všechno stihlo do konce školního roku.

Ale nakonec přichází ten slavný den a já – tehdy třináctiletá – sedím v letadle do Berlína. Poprvé letím sama. V hlavě mám jasné instrukce, vystoupit z letadla, na letišti si vzít taxíka (východní marky máš v kapse, viď?), nechat se odvézt na Alexanderplatz, tam si sednout pod televizní věží na lavičku a počkat, až si mě tam vyzvedne máma. S ní pak projít přes hranici do západního Berlína  (pas a výjezdní doložku máš v kabelce, jasný?), sednout do auta a přes další dva hraniční přechody se po tranzitní dálnici A2 dostat do západního Německa.

Vše probíhá podle plánu, na Alexu už na mě čeká máma, pospícháme spolu na hraniční přechod na Friedrichstrasse, vystojíme frontu, máma podává celníkovi svůj pas…

„Vy ale nemůžete jít tudy, vy jste přišla ze západního Berlína přes Checkpoint Charlie, tak se musíte vrátit taky přes Checkpoint Charlie!“

„Aha, tak my půjdeme tedy na Checkpoint Charlie…“

„Ale vaše dcera musí jít přes hranici tady přes Friedrichstrasse, s jejím pasem nemůže přes Checkpoint Charlie!“

„Přece ji nenechám jít samotnou přes hranici?!“

Nechala, jinak to nešlo. A tak se můj cestovní itinerář rozšířil o nečekané body – projít sama přes hranici na západ, sednout na S-Bahn, vystoupit na stanici Zoologische Garten, tam zůstat stát na nástupišti a ani se nehnout, než se odněkud přiřítí máma… Ta půlhodina na stanici ZOO byla pro mě nekonečná a co se dělo v hlavě mojí mámy, navíc v době bez mobilů a internetu, si umíte asi představit. Ale všechno dobře dopadlo, našly jsme se, prázdniny mohly začít a nám přibyla další rodinná historka.

Která se udržela až dodnes. Když se moji synové chystají na nějakou cestu a já se nahlas obávám, zda to zvládnou sami v cizím prostředí, zda to nebude moc složité cestování, jestli jim něco nehrozí, ozve se:

„Mami, nech toho, tebe vaši nechali ve třinácti jet samotnou do západního Berlína!“

Dnes si už mnozí neumí představit, jaké absurdity musel člověk při cestování absolvovat a jak nesmyslné byly všechny ty kontroly a omezení. Když si v letenské kavárně ve dvě odpoledne usmyslíte, že si jako správní hipsteři vyrazíte na otočku do Berlína, tak se prostě seberete, sednete na vlak a večer už si dáváte u Konnopke’s ten nejlepší currywurst ve městě. 

Važme si téhle naší svobody a buďme šťastní, že je pro nás samozřejmostí.