O Twitteru a realitě

Přemýšlela jsem, jak nejlépe strávit úterní večer a stačila jen chvilka, abych na to přišla. Zůstala jsem v kanclu. Houpali jsme se s kolegou na židlích a poslouchali osmdesátkovou negerskou hudbu. Trošku jsem tím trpěla a hodně se bavila. Hodně jsem se bavila, když mi zrovna nepípal telefon.

Kolega patří mezi tu hrstku v mém okolí, co nejen, že neřeší socky, ale dokonce je fakt ani nemá. Můj kolega v jiné práci mobil dokonce ani neměl; když potřeboval někoho kontaktovat napsal mu dopis, časem přešel na mail. Ale zpátky do úterního večera… Poslouchali jsme negerskou hudbu a mě tak nějak zamrzelo, že mi můžou náhodní lidé psát svoje názory na můj život. Na základě pár střípků, které postnu pro pár lajků a umělý endorfiny, si cizí lidé myslí, že vědí lépe, jak mám reagovat, jak se mám oblékat, co jíst, co si myslet. A tak jsem je vypla. 

Na netu najdeme hromady článků o digitálním detoxu a o tom, jak ho zvládnout. Přijde mi to zvláštní… Návody na to, jak zvládnout být v realitě. Místo toho, abychom desetkrát, padesátkrát, stokrát denně, vzali do ruky telefon, a kontrolovali, kdo, co a jak si myslí, dělá, kde byl, nebo co si myslí o nás, bychom si prý měli jít zaplavat, nebo zaběhat. Abychom na to nemysleli. Na naší novodobou závislost. 

Dřív jsem s sebou nosila nabíječku, většinou i powerbanku, pak jsem přestala, nabíječku nechávám v práci, a když se mi mobil vybije, je vybitý. V tramvaji pak nekoukám na socky, ale po lidech. Nikdo si toho stejně nevšímá, protože kouká na svoje notifikace. 

Jindy koukám z okýnka, čtu si nebo přemýšlím. Věc, kterou by mnoho z těch lidí mělo zkusit. Ideálně ještě přemýšlet nad věcmi, u kterých mají informace a kterým by mohli porozumět, v dalším levelu pak přemýšlet o věcech, co se jich týkají. 

Mám totiž neblahé podezření, a nechť hodí unfollow, kdo to nikdy neudělal, že si myslíme, že podle pár tweetů, fotek a komentářů člověka známe. Neznáme. Někoho soudit a radit mu, je věc natolik vážná, že k tomu častokrát nemá oprávnění ani vlastní matka, natož pak někdo, kdo je příliš líný nebo hloupý na to, aby si rozklikl komentáře, a tak se ptá nebo jen prázdně plká, něco, co už tři jiní rozumbradové před ním. 

Prý jsem drama queen, jsem, a proto teď tohle čtete. Protože mám potřebu říct již stokrát řečené: zameť si před svým prahem. Lidi jsou velmi adaptabilní tvorové, zvykneme si prakticky na cokoliv. Třeba na to, že svoje smutky, nejistoty a trápení, můžeme házet na ostatní, a že se nejlépe hážou bez pohledu do očí. Ale já si myslím, že by bylo fajn zvyknout si na to, že kritika je oprávněná, jen když je konstruktivní, a že kritizovat můžeme jen něco, čemu rozumíme. A tak, prosím, až příště budete chtít na sockách něco napsat, někoho poslat do prdele nebo ho z něčeho obvinit, zamyslete se, jestli byste mu to řekli i do očí. A jestli náhodou ten, komu to chcete říct, není váš odraz v zrcadle.