Za rybami do Norska | 4. díl

Usnout v mezinárodních vodách a probudit se, dejme tomu, třeba v Norsku, tomu já říkám život. Proškrábl jsem oko, nasedl na žebřík z palandy, vrazil si ho do… boku, seskočil na podlahu, místo pozdravu slunci řekl ošklivé slovo, vyčistil si zuby, vklouzl do včerejšího oblečení a vypelášil na sluneční palubu, uf. Slunce chybělo, zato lehce pršelo a dul vítr o rychlosti 70 km/hod. Za všechny komplikace světa ale stál výhled. Právě jsme vjížděli do Oslofjordu. 

Už jsem se o tom zmínil dříve, ale přesně po naší trase před 80 lety plul i těžký křižník Blücher. Měl jednoduchý plán. Vplout do Osla, namířit na město děla a vzít do zajetí krále a všechny Oslany. Jak už to tak bývá, i ty nejjednodušší plány mohou ztroskotat na prkotinách. V tomto případě na pevnosti Oscarsborg, tyčící se jak růže snová přímo uprostřed zálivu a marné snaze protáhnout nepozorovaně 18 tisíc tun Kruppovy oceli dvě stě metrů od ní. Pak že pod svícnem je největší tma. Stačily dvě rány a dvě torpéda a bylo po pýše Kriegsmarine, král mohl v klidu zabalit a udělat si prázdniny ve Velké Británii. 

Jenže my jsme měli vyvěšeny ty správné vlajky, tedy norskou a naší hlavní údernou silou byly peněženky německých důchodců a české pruty na sumce. Navíc pevnost je teď muzeum, otevírá až v deset hodin a teď bylo lehce po deváté, muhehe.

Břehy Oslofjordu vypadají jak katalog skandinávské architektury. U většiny domů se třepotá státní vlajka. Slyšel jsem, že jde o signál, že dotyčný je doma. Podobná věc v naší domovině signalizuje, že jsme v semifinále MS v hokeji. Vlajky pak dle zvykového práva nevlají na stožárech, ale na zrcátkách aut.

Pokud znáte seriál Okupace a v něm často se opakující záběry hypermoderního sídla vlády, zde je k nahlédnutí in natura. Akorát že ve skutečnosti nejde o centrum moci, ale sídlo ropné společnosti Statoil. To ona je jedním z hlavních viníků skutečnosti, že Norsko má celosvětově 4. nejvyšší hrubý domácí produkt na hlavu.

Zvolna jsme doklouzali k molu, zabalili svých pět švestek, skočili si na záchod, vedlejší pokoj do sprchy, a vrhli se k autům. Ohromná vrata se otevřela a my vyrazili vstříc dobrodružství. 

Do cesty se nám, pochopitelně, postavili celníci. Protože i tato kontrola byla pouze namátková a selektivní, svlékal jsem se už dopředu. Díky mé angličtině si mě rameno zákona okamžitě oblíbilo a oslovovalo familiérním “my English friend”. Pokuta za nepovolené množství alkoholu se dá platit kartou, nemusíte tedy plýtvat hotovostí, samotné pitivo propadá Norsku. Nejspíše králi. A protože stejné ztráty při namátkové kontrole utrpěla i naše druhá posádka, toho dne muselo být v paláci veselo. Prachy a chlast jsou vždy nejlepší dárek. Takže Skol, správně psáno Skäl.

Nyní nás už ale opravdu nic nebrzdilo, snad kromě posledních šesti set kilometrů. Norsko rozhodně není zemí, kde by prosté čučení z okna zavánělo ztrátou času. Prvních několik hodin se za sklem míhala krajina vcelku podobná té naší, jen se štábní úpravou. Na co tady opravdu nenarazíte, je náš milovaný vesnický bordel, tedy nepořádek. Ano, nenarazíte tady ani na ten druhý. Domy, jedno jestli víkendové či hospodářské, jsou jednoduché, upravené a harampádí všeho druhu prosté. Nebo si alespoň místní dají práci s jeho úklidem pod střechu. Ostatně pokud čtete severské krimi, jistě si vybavíte, že zásadně neobsahuje pasáže, ve kterých se oběť před vrahem ukrývá za sbírku toaletních armatur, billboard, hromadu šrotu či rovnou hnoje.

Pokud říkám, že krajina je podobná té naší, jedná se hlavně o okolí Osla. Najdete zde hodně lesů, kopečky a podstatně více vodních ploch. Voda v Norsku problém není. Je vpravo, vlevo, čvachtá pod nohama, padá na hlavu, kape vám na karbid, máte-li nějaký. Zde se opravdu začnete zajímat o hardwarové náležitosti oblečení, hlavně o výšku vodního sloupce. Větru je zde také dost, stejně jako pocitu, že jste vkročili do krajiny, která ještě umí člověka náležitě potýrat. Třeba smrtí.

Po nějakých sto kilometrech totiž vjedete do míst, kde kopce přejdou do skal, z nichž padají stovky metrů dlouhé vodopády, lesy nahradí kosodřevina, po chvíli mechy. I na konci května se zde povaluje sníh. Teplota klesá k pěti stupňům, vítr duje, déšť přichází co půl hodiny. Začnete se pomalu loučit s představou klidné plavby v bermudách a s dobře vychlazenou plechovkou piva v pravici. Tady půjde o kejhák.

Pokračování příště…