Jako racek

Miluju léto. Vždycky jsem milovala léto a ani s věkem se to nemění. 

Ne, že by takový plískavý podzim neměl něco do sebe, když se courám ulicemi a choulím se do vytahaného svetru, ale přece jen, sbalit si kufr a letět k moři je zkrátka lepší.

Lepší, až na letošní léto, které trávím v práci, protože dny, které bych měla na „moře“, jsem vycamrala na učení ke státnicím. 

Teď skrz otevřené dveře poslouchám kolegyňku, která se vrátila z Turecka, jak jim bylo skvěle. 

Přes ty další slyším jinou, která balí kufry do Chorvatska a za pár dnů se vrátí ta, která svoje tělo opaluje na Mallorce. 

Sedím v kanclu a brouzdám na netu. Hledám, kam se vydám to další léto.

Vyhledávám ten správný „kout“, kde mi bude na chvíli zase fajn. Každá moje cesta bývá promyšlená do detailu. Hledám místa, která nesmím minout a miluju, když najdu něco, co není typicky známé. Během roku se čas od času vydáváme na (ne)klasické poznávačky, takže vidím kus jiné kultury i mimo léto, ale moře mi zkrátka i tak chybí. Čerpám z něj neskutečně moc energie.

Jen tam tak sedím a poslouchám, jak šumí. Většina mladých má v uších sluchátka a nevnímají křičící drzé racky, co kradou kousky jídla lidem rovnou z dek.

Dokázala bych tam sedět věčně. Miluju slanou kůži a písek ve vlasech. Když dorazím domů, je jedno kolikrát na sebe nechám tu sladkou vodu cákat, můj pes ze mě olizuje sůl ještě několik dnů.

Vybalím, operu a usedám k počítači, abych přetáhla fotky. Sedím u jejich úprav hodiny a hodiny dokud nejsem spokojená. V hlavě mi jede repríza. Vzpomínám, směju se blbinám a sázím je do fotoknihy. Často ji dělám i měsíc, než jsem spokojená. Teprve pak se moje myšlenky a vzpomínky pomalu usadí a dokážu jít dál. Dál znamená myslet na další léto, na další moře, na další kout cizí země.

Nemusím cestovat pořád, ani nikam daleko. Stačí, aby tam bylo moře a slunce, to mi na dokonalý odpočinek stačí. 

Když se ocitám v cizí zemi a moře je v nedohlednu, nasávám genius loci z historických míst. Architekturu obdivuju jako laik, ale možná o to je to kouzelnější. Často až doma zjistím, co jsem to vlastně viděla a kdo to umělecké dílo vytvořil. 

Sedím někde v zapadlé místní kavárničce a nechávám to místo přijít blíž. Lidi, ruch, vůně  a atmosféru. Nikam už nespěchám.

Jako bych sama byla drzý racek, usedám k lidem blíž a blíž. S nocí ukrajuju další dobrodružství.

Nemusí být akční, ani napínavé. Stačí jen, když bude moje a bude vonět nepoznaným.