Za rybami do Norska | 3. díl

Dvacet hodin na lodi, které jsem okamžitě začal v duchu říkat zaoceánská, uteče jako voda. Jednak nějakých sedm hodin prospíte ve fázi pokusu, jednak je zde dost lákadel, která může suchozemec konzumovat. 

Kupříkladu sluneční paluba. Ta se dá použít zcela zdarma, se slunečním svitem či bez. Bez byl zrovna náš případ. Jelikož jsme občané středoevropské země, neodradila nás ani tato banalita. V severáku o síle orkánu a patnácti stupních Celsia jsme vytrvale okupovali křesílka na palubě, která jinak zela prázdnotou. Vzpomněl jsem si na letní dovolenou na Rujáně, kde jsem se roku 1987 vrhal do ledových vln společně s dalšími Čechy, to vše za nechápavého přihlížení německých soudruhů ve vlněných svetrech.

Nebo restaurace. Je jich zde celá řada. Od burgrárny pro břichaté zamaštěné turisty, až po elegantní restauraci s pianistou pro zámožné německé důchodce v tvídových sakách. Naše kapsáče a kšiltovky s nápisy Expedition Norway nás samozřejmě odkázaly do pozic zvolna procházejících. Kde se ovšem zakotvit pohodlně dalo, byla rozlehlá vývařovna z říše all you can eat. Dlužno podotknout, že i zde hrála pianistka. Noty měla na tabletu a hrála a hrála a hrála, dotvářejíc koncept svým all you can listen, listen you will, řečeno s mistrem Yodou. Zaplatili jsme 100 Euro a hodlali si je užít beze zbytku, navazujíce popkulturně na scény z filmu Slunce, seno, erotika. Žaludeční kapitulaci jsem tak vyhlásil až nad pátým talířem, povolil si knoflík a spokojeně konstatoval, že mám konečně opravdu pevné břišáky. Podpíraly jednu kopu krevet, o něco málo raků a slávek, dvě kachní stehna s knedlem, něco málo zeleniny a bramborové kaše, dva menší stejky, jednu nekompletní rybu, opravdu dobře uzrálý sýr a na vrch špetku hrozna a fík, na kusy jeden. Neobsluhoval jsem anglického krále, já byl král Anglie, alespoň jsem se tak cítil. Za svých sto Euro oprávněně. Obtížně se mi chodilo, ale za tři hodiny jsem zas hopsal jako znovuzrozený.

Ke znovuzrození mi výrazně dopomohl fakt, že jsem si před spaním zdřímnul. Tedy zdřímli jsme si všichni. V naší miniaturní kabince s oknem a osmi odhalenými nohami bez ponožek se spalo doslova omamně. Kamarádi se ve vedlejší komůrce, od počátku s ucpaným záchodem, nejdříve jakoby čtyřikrát osprchovali a šli na kutě také.

Kolem osmé večerní jsme vyskočili jako jeden muž. Nákupní ulice, bezcelní zóna a country bar volaly jako bájné sirény. Pokusil jsem se vyvětrat, ale jelikož by se loď mohla potopit, okno samozřejmě nešlo otevřít.

Pokud si myslíte, že loď s ulicí měl jen kapitán Nemo, vítejte v moderním světě. Tady byla v celé nádheře. Všiml jsem si, že ji lemují štíty s okny lodních kajut, zde pochopitelně ve tvaru klasického čtverce. Můžete tedy jet na lodi a mít výhled na zaoceánskou Pařížskou. Jen ceny jsou mírnější, byť ne mírné. Dokoupili jsme zásobu čepic s nápisy Norway, nějaké ty čokolády pro rodiny doma, samolepky s losem. Pak už naše kroky vedly neomylně do saloonu, kde byl i autenticky pravicový kuřácký koutek a v něm živí kuřáci. Dva mladí muzikanti hráli šlágry a nebáli se ničeho, dlužno uznat, že zaslouženě. Na nás zbylo pivo značky Hansa, které se stalo rychle a po zásluze největším zklamáním jízdy. Alespoň nás finální účet, jeden žejdlík bratru za dvě stovky, nezruinoval. Více jak čtyři piva bylo nad schopnosti nás Plzeňanů.

Vyšplhali jsme se i na místní disco a ocitli se tváří v tvář tlupě vyhazovačů. Protože se nezdálo, že se s námi dají do tance, opustili jsme raději pozice. Já se šel ještě nadýchat poctivého atlantického vzduchu na palubě, utrpěl další omrzliny a náběh na zánět středního ucha. Chlapci se mezitím prostřídali v miniaturních sprchách na pokoji, proměňujíce tak šatní skříně vydávané za kajuty v mlžné krabice, kde vytoužené okno ztrácelo veškerý půvab. Usnuli jsme, jak když nás do vody hodí.