Za rybami do Norska | 2. díl

Startovacím můstkem pro námi zamýšlenou invazi do Norska nebyl Kiel, jako v případě Němců v roce 1940, ale Plzeň. Jako Češi v podstatě nemáme příliš na vybranou, odkud dobývat území. Praha je na takové skopičiny příliš ucpaná, z Brna je blízko jen a pouze do Vídně a Ostravu už několik století ovládá cizorodý kmen. Navíc jsme všichni Plzeňáci, vyjíždět odjinud nedává valný smysl.

Cesta měla vést přes Německo do Kielu. Nakonec jsme přeci jen vzali na milost tuto část plánu Weserübung s tím, že si naši loď rozhodně nenecháme potopit v Oslofjordu. Výrazně nám nahrával fakt, že smrtící dělostřelecká baterie na ostrově Oscarsborg dnes slouží jako muzeum. Osud bitevního křižníku Blücher nás tedy s velkou pravděpodobností nečeká.

Dostat se do Kielu bylo celkem snadné. Vyjížděli jsme přesně o půlnoci a jelikož německé dálnice jsou odvozeny od úplně jiného druhu komunikací než ty tuzemské, zdolali jsme 800 kilometrů za 8 hodin i s čůrpauzami. Nabídl jsem se jako náhradní řidič a okamžitě usnul odstíněn od světa sluchátky s režimem na potlačení hluku. Harmonické bucání přerušovala čas od času jen padající hlava a krk, který mi bolestivě připomínal, že kariéra hadího muže je další z řady těch, na které mohu už klidně zapomenout.

Vyhnuli jsme se Hamburku a dorazili do Kielu kolem desáté dopoledne. Snídaně proběhla před nákupákem Penny, kde naše rozcuchané hlavy, řízky a tepláky nebudily pražádnou pozornost, jelikož za rohem hořely popelnice. Protože bylo chladněji, než slibovala mobilní aplikace, narazil jsem reklamní vestu a vyrazil s půlkou kluků na obhlídku centra. Nejvíce nás zaujala radnice. Na wikipedii jsme se ujistili, že její věž je nižší než ta plzeňská, okoukli všudypřítomné díry po kulkách a vyfotili si blízkou sochu, respektive její zadek se samolepkou “FCK AFD”. Kiel, to jen tak mimochodem, je poměrně ošklivé město. Nejspíše proto, že jako hlavní základna Kriegsmarine a obávaných ponorek, byla jeho urbanistická koncepce zásadně pozměněna britským a americkým letectvem.

Trajekt, na který jsme se měli nalodit, byla ve skutečnosti loď jak kráva o čtrnácti palubách s heliportem. Na zádi měla vrata, kterými by se dovnitř jistě prosmýkla i obrněná divize, pomyslel jsem si. Dovnitř se právě soukala obrněná divize, nebo alespoň její část, dle vlajky z Nizozemska. Kam se její členové poděli na palubě, netuším, nepotkal jsem je ani v restauraci all you can eat, kasinu, westernovém baru a diskotéce. Ale nepředbíhejme.

Naše dva vozy se spořádaně zařadily do fronty k odbavení. Kolem nás stála pestrá směsice rodinných vozů, MPV, SUV, sporťáků Ferrari s řidiči v tričkách Ferrari, hipísáků v sandálech s podivně ubalenými žváry a jeden koráb s nápisem „just married“. Znudění celníci se psy si namátkou vybrali dvě auta k prohlídce a pročuchání. Když jsme se oblékli, zabalili vybalené tašky a rybářské kufříky, namontovali vozům zpátky kola, dokodrcali jsme se konečně na palubu B3. Zaoceánská zábava mohla konečně začít. Teď zjistím, proč jsou cruises tak populární zábavou mezi bohatými důchodci.

Kajuta pro čtyři na 11. podlaží neposkytovala příliš místa, zato měla okno. Pochopil jsem, že tento luxus byl mým společníkům během minulých výprav upírán. Tancovali by štěstím, kdyby bylo kde. Místo toho se podělili o historku, jak jednou nocovali v kabině těsně pod lodním šroubem, užívajíc si otřesy o síle 9 stupňů Richterovy škály v kombinaci s decibely koncertu lyrické kapely Rammstein. Já jsem kupříkladu vůbec netušil, že pod lodním šroubem jsou kabiny. Doba se ale změnila a my měli jak okno tak sluneční terasu na dosah. Klukům z druhého auta nesplachoval záchod, což objevili tím nejméně příjemným způsobem. Na konci chodby bylo ale další zařízení a pro základní potřebu plně vyhovovala sprcha, navíc se i v jejich kajutě nacházelo okno.

Před sebou jsme měli dvacet hodin jízdy.

Pokračování příště…