Zase budou prázdniny!

Tenhle květen se nám trochu nepovedl, no co, bude přece další. Povedou se snad prázdniny.

Jako bych slyšela ten poslední zvonek na školních chodbách. Řinčí do ticha, než se rozletí dveře a děti vylítnou ze školy… a já taky. Jedny školní dveře teď opouštím, ale možná, že jimi zase za čas projdu.

Vybavuju si svá dětská léta strávená na koupališti, všechna rande na rybnících i to, jak mě můj milý nesl v náručí přes řeku a já se strašně styděla, že jsem tlustá a neunese mě.

Nebyla jsem tlustá a on mě unesl, ale hlavu jsem měla plnou blbostí. To jediné se vlastně nezměnilo.

Léta jsou teď mnohem parnější, můj milý nosí na rukou jinou a já trajdám po světě a hledám svoji cestu. Čas od času si na ty kluky vzpomenu. Kde jsou a co dělají, jak vypadají, kolik mají dětí a tak.

Čas od času mě napadne, jestli i oni vzpomínají na rozkvetlé šeříky, co mi nechávali za oknem, na dopisy v bundě ve školní jídelně, na orienťák, kam jsme chodili, abychom se mohli vidět…

S létem mi voní ty „staré prázdniny“ tak nějak víc. 

Stan na naší zahradě, facka od táty, když jsem se vrátila pozdě domů, nekonečné debaty s kamarádkou o tom, co všechno v životě chceme a budeme mít, můj pes, který mě vítal štěkotem u brány, zmrzlina v kulturáku a vystřelená růže na pouti. Tohle už nikdy nezažiju.

Tak ráda se myšlenkami vracím zpátky. Asi je to první znak toho, že stárnu. Bráním se hloupými nápady, smíchem a vínem! 

Léto má magickou moc dávat nám to hezké. Vzpomínky, čas strávený s blízkými, načerpat energii, ležet v trávě, u vody…

Ve skříni mám schované ty voňavé, potrhané dopisy. Leží tam převázané mašlí a spolu s nimi i pohledy a věci, které mi někoho připomínají. Není to Pandořina skříňka. Jsou v ní uložené jen hezké vzpomínky a kousky mého dětství. 

Fotky s věnováním, básničky… holky si nechávají spoustu blbostí jen proto, aby se u nich pak mohly dojímat a vzpomínat. Co si nechávají kluci? Nic. Projdou našimi životy, zastaví se až na té poslední adrese a na zem hodí batoh narvaný špinavým prádlem. Welcome!

Jejich prázdniny vypadaly jinak. Voněly trávou z čerstvě posekaného hřiště, benzínem motorek, rozbitými koleny, alkoholem a cigaretami… a přitom žili to, co my. 

Nosili nás v náručí, kupovali zmrzlinu, lístky do kina a levné víno, aby uvolnili naše smysly. 

Ještě jednou bych chtěla potkat kluka, co mi vystřelí růži, přenese mě přes řeku a neřekne mi, že jsem tlustá… Nebo aspoň přes kaluž.  

Někoho, komu ty staré prázdniny voní stejně, protože tu dobu zažil nebo proto, že je jako moje zrcadlo. 

V klíně mi leží pes a líně se protahuje. Zavětří z otevřeného okna letní vzduch a smutně na mě koukne. Chtěl by asi ven. Odkládám vzpomínky a nasazuju sluneční brýle. 

Někdy to čekání na ty správné prázdniny zkrátka chvíli trvá. Tak ať nečekáte věčně!