Nasaď si sluchátka

Když si nasadím sluchátka, automaticky se propadám do jiného světa. A je jedno, jestli v nich hraje hudba, oblíbený podcast nebo slyším svůj vlastní hlas při práci v rádiu.

S hudbou jsem na vlně emocí. Skáču, pláču, jen tak civím. Podcasty moje soustředění nasměrují na problémy světa třeba na druhé straně planety. A když vysílám? Užívám si plynulost slov i tak potřebné ticho. Nádech. Sekunda přemýšlení, která mi připadá jako věčnost. Jsem tady a teď. A přece trochu jinde.

Všechny tři situace mají jedno společné. Ztrácím při nich myšlenky o nepříjemných povinnostech, svých vykonstruovaných limitech a taky domnělých stresech, které se každý den cyklí v mém mozku.

Je to jen drát, molitan a kus plastu, které mě spolehlivě oddělí od reálného světa.

Filozofka a fenomenoložka Anna Hogenová mi v jednom rozhovoru řekla, že „ti mladí pořád někam utíkají od problémů“. Myslela tím i mě a mé vrstevníky se sluchátky na uších. Prý se tak zahlušujeme, prožíváme rauš a nedostává se nám nepříjemných myšlenek, ontologických nevyhnutelností.

Možná je to pravda.

Co by se stalo, kdyby někdo velmi blízký onemocněl nevyléčitelnou chorobou? Co když zítra zemřu? Jak bolí totální zoufalství?

Běsy máme všichni. A přichází ve chvílích ticha. Když se vzbudíme. Večer. Když se procházíme lesem. Když ležíme na louce a hledíme na temnou oblohu. Každý to má jinak.

Pomáhá prý myšlení, které má podobu rozhovoru sama se sebou. Běsy je třeba si pojmenovat. Pustit je k sobě. Čelit jim. Jen to je podle Hogenové cesta k vlastnímu prameni.

I to je nejspíš pravda.

Možná ale občas prostě jen potřebujeme utéct od tíhy světa a dostat se do jiného universa. Odpočinout si sami od sebe sami se sebou.

Nasaď si sluchátka a poslouchej…