Motýlová revoluce

Ne, nebudu se dojímat. Budu psát stručně a věcně. To byl můj plán. Ale pak se s prvními tóny národní hymny zvedli ze země i ti největší vágusové a začali s vážným výrazem ve tváři zpívat.

Češi jsou zvláštní národ. Flegmatici. Většinou si všechno necháme líbit, abychom nedělali vlny. Hodně brbláme. Hlavně v hospodě u piva. Vedeme silácké řeči, ale pak druhý den zas spořádaně zpátky ke strojům. Ale občas nás něco vytočí. Tak moc, že to nemůžeme jen tak nechat být. A tak se namíchneme a vymyslíme slovní hříčku. Nebo třeba básničku. Když je něco nenávratně v háji, předháníme se v tom, kdo o tom udělá lepší vtip.

Smějeme se rádi. Zejména sami sobě. Milujeme svůj jazyk a ty, jež jím vládnou. Nejvíce tleskáme projevům herců, dramatiků, spisovatelů… Začalo to Havlem a tenhle trend pokračuje dodnes. Místo politiků a filozofů slampoetry. PanWericha nahradil Zdeněk Svěrák. Nemusí snad ani mluvit a nám už se rozzáří oči a naskočí úsměv od ucha k uchu. Vidět čtvrt milionu lidí, jak si pobrukuje Není nutno, je věc, která se jen tak nezapomíná.

Jsme většinou srabi. Postavit se někomu a říct mu pravdu do očí je kumšt, který mnozí nezvládnou. Ale vymyslet ironickou poznámku, sarkasmus, satyru, dotáhnout kritiku na úroveň dada a nonsensu, na to nás užije. Indulona a červené trenky na Hrad, motýlí poezie do řepky, umění vytrollit trolla. Náš národ asi nejlépe vystihuje to, že anketu o největšího Čecha málem vyhrála fiktivní postava. Parodovat současnou politiku je, pravda, občas oříšek a často se musíme zamyslet nad tím, co je skutečné a co vtip, ale to asi k našemu naturelu patří.

Může humor a slovní hříčky změnit stát, ve kterém žijeme? Na to neznám odpověď, ale jsem si jistá, že by se změnil, kdyby zmizely. Může chvilková euforie z toho, že ve svém donquijotském boji proti vládnímu koncernu nejsme sami, vydržet i přes prázdniny? Až si na chorvatské pláži pod slunečníkem vybalíme řízek a otevřeme lahváče, neřekneme si, že se vlastně máme docela dobře a měli bychom raději držet hubu? Někteří z nás ještě pamatují, že se to dříve vždycky vyplatilo. Dá se vůbec něčeho reálného dosáhnout mírumilovnými protesty?

My u nás neboxujeme. My se dost často ani nefackujeme. My si většinou sami ze sebe děláme srandu. Teď jde jen o to, kdo se bude smát naposled.