4+1 na Letné

5.40
Budíček. Vstávám. Hustě prší. Moje odhodlání kolísá. První dvě mátožné postavy se objevují v kuchyni.

6.00
Jdu vzbudit další dvě mátožné postavy. Déšť slábne.
Chladím čaje, oblékám ponožky, čistím zuby, dělám culíky a ujišťuju nervózní cestovatele o tom, že stíháme. Přitom se jedním okem snažím kontrolovat seznam, co jsem připravil včera.

6.45
Zase silně prší a my vyrážíme. Dva nejmladší v pláštěnkách. Skautům voda nevadí. Přes nejhlubší kaluže – jak jinak) se brodíme k tramvaji.

7.30
Hlavní nádraží. Zde následuje nejtajemnější úsek cesty protože se vydáváme na mýtické Dolní nádraží, které známe pouze z hrdinských příběhů a doufáme, že odtud neodjedeme do Zababova. Ale podle osazenstva, které tu čeká, je jasné, že na demonstraci dnes nejedeme sami.

8.30
Projíždíme Adamovem. Nejmladší syneček se ptá, kdy už budeme doma a mně dochází, že to bude hodně dlouhý den. Nakonec ale právě ten nejmladší zvládá cestu nejlíp. Usadí se do sedačky jako Frank Underwood, nechá si naservírovat croissant a když dojí, decentně si otře koutky ubrouskem. Zkrátka když na demonstraci, tak jako pán.

9.50
Jé Vltava, volají  děcka a chápavá stevardka se ptá, jestli nám má donést ještě něco k jídlu, že prý pojedeme ještě padesát minut. Objednávám čtyři koláče. Tři z nich, které na mě zbyly, stíhám tak tak dojíst před příjezdem do Prahy.

10.50
Na Hlavním nádraží stojíme frontu v kiosku, kde chceme koupit lístky na metro. Abych tuhle frontu uhájil, musel jsem kapitulovat a svolit dcerce na malého plyšáka. Uznávám, že to pro ni bude náročný den (protože je až druhá nejmladší a nárok na místo za krkem už moc nemá) a nemýlím se. Zbytek dne s plyšovou rybkou v ruce ani nemukne a šlape jako velbloud v karavaně. To, že ta plyšová hračka byla to jediné, co si z kiosku odnášíme, protože lístky došly, je už vedlejší.

11.20
Bredovský dvůr. Myslel jsem, že co se týká stravování, nemají mě už děti čím překvapit. Dvouletý synek, který popadl osminku citronu, vykousl ji z kůry a bez mrknutí snědl, jako kdyby to byl pomeranč, mi ale dokázal, že ještě mám rezervy.

12.30
Na Uhelném trhu se potkáváme s mým dobrým kamarádem a svatebním svědkem. Který nám dál dělá milou společnost a vtipně glosuje rozličné situace. Jako třeba když se u Karlova mostu chce děckám čůrat. „Tak si děcka pořádně užijte, bude to stát jako kopeček zmrzliny.“ Ale všechna čest, nakonec se ukázalo, že děti močí na veřejném WC u Karlova mostu zdarma.

14.00
Na mši u Nejsvětějšího Salvátora není o Brňáky nouze.  Celkově je tu asi víc lidí než bývá zvykem. Není si moc kde sednout a tak děti pospávají na stupních zpovědnice. Závěrečné požehnání obsahuje speciální doušku pro ty, kteří míří na Letnou. A tak tam zamíříme. Teda s drobným odpočinkem u sochy Josefa Mánesa.

16.00
V parku na Letné si gratuluju k tomu, že jsem mladším dětem vzal do batohu oblečení a převlékám je do tropického úboru. Chystám se zrovna telefonovat bráchovi, ale sotva vytáhnu mobil, zvoní mi od něj příchozí hovor. Je starší a dostal od naší maminky za úkol, aby mě tu hlídal, tak to dělá.  Stačil mi udat souřadnice dřív, než spadla síť a tak se po chvilce potkáváme pod žhavým pražským sluncem. Je zde s dětmi a mimochodem i se svým dobrým kamarádem a svatebním svědkem. Ten mého pigmentově lépe obdařeného bratra po chvíli počastuje jemně formulovaným dotazem: „Vy jako cikánská rodina asi nemáte opalovací krém, co?“ Nemají. Ale my ano. Říkám si, že moje žena by ze mě měla radost, protože nosit opalovací krém všude s sebou je její specialita.

16.40
Demonstrace začíná. Je zajímavé si uvědomit, kolik názorově odlišných lidí se tu sešlo jen proto, že je spojuje víra v demokratické principy. Vede mě to k zamyšlení, že tolerance je velmi důležitá. Zpívá Tomáš Klus.

17.00
Synek nalézá v písku dvacetikorunu. Tak to se Soros moc nepředal, to bude tak na gumové medvídky cestou zpátky v Regiojetu.

17.30
Loučíme se s Letnou, protože je jasné, že bude chvíli trvat, než se odtud dostaneme na metro. Děti až podezřele statečně šlapou (teda až na Franka Underwooda, ten mi sedí za krkem). Dostat se z davu a nikoho neztratit byl výkon, za který by se nemusela stydět vycvičená ovčácká kolie.

18.20
Vyjíždíme z Prahy zpět domů. Z nás všech padá únava. To, že si v klimatizovaném vagoně můžeme v klidu číst zprávy o demonstraci, ukazuje, že od Letné 1989 se tu hodně věcí změnilo. K dobrému. A je potřeba si to hlídat.

19.00
Paní, co vystupuje v Pardubicích, mě chválí, že jsem odvážný, když cestuju se čtyřma dětma a že to prý musí říct doma. Tímto se omlouvám jejímu manželovi a přiznávám, že jsem taky vyměknul. Zavolal jsem ženě, jestli by pro nás nepřijela na Dolní nádraží, když bude doma dřív než my. Byla a přijela. Vracíme se domů unavení, ale s pocitem, že jsme se mohli svou trochou podílet na něčem velkém. Děti si na památku vezou číslo na zápěstí. Je to naštěstí jen moje telefonní číslo napsané propiskou pro případ, že by se ztratily. Dělejme, prosím, všechno proto, aby to tak zůstalo.