Za rybami do Norska | 1. díl

Jet na ryby do Norska zní docela mužně. Co mužně, chlapsky, jakože se dá čekat krev, pot, dřina, dobrodružství, alkohoooool a hlavně souboj s rybou. Jen vy a ona. Vy na způsob kapitána Achaba, však jsem si taky nechal narůst vous. Ona zas v proporcích té velké bílé. Nemyslím techniky, takže by byla velká jako pračka, ale velryby, takže velká asi jako barák. A souboj. Naběhlé žíly a svaly, orosené čelo, zatnuté zuby v očekávání neradostného konce. Buď v ledových vlnách Atlantiku, jakože já, nebo na pánvi, jakože ona.

Kolem a kolem by se dalo říci, že tak nějak vše bylo, protože kdo nepřehání, není Čech. Ale popořadě.

Švagr jezdí s partou do Norska asi patnáct let. Z toho dobrých deset u něj škemrám, aby mne přibalil sebou. Ostatně když už si vzal mojí sestru, vyženil navrch i mě a rodiče. Taky jsme mohli být mafiáni nebo voliči ANO, takže co. Já navíc jako malý nadšený rybář roku 1986 vychodil kurz, složil zkoušky, jsa schopen zapamatovat si povolené míry kapra a mníka. Na vrch vlastním litinový naviják značky TOKOZ Stabil. Mám a vždy jsem měl všechny nutné předpoklady pro výpravu do ledových vod oceánu. Pro jistotu jsem zhltal i nově vydaný román Terror o výpravě Johna Franklina beze stopy mizící na dalekém severu roku 1847.

Letos přišla má chvíle. Protože jeden nešťastník po konzultaci s manželkou seznal, že vlastně jet vůbec nechce, místo bylo volné a já rozpálený nedočkavostí do běla. Od švagra jsem vyfasoval soupis věcí, které musím mít. Třeba tepláky, alespoň tři trika na čtrnáct dní, voňavku, nejsme přeci barbaři a nůž fileťák. Ten jsem si mimochodem zakoupil v prodejně Tescoma za 158 Kč. Nejsem spořivý a šáhl jsem po tom nejdražším, konzultujíc jeho výběr s prodavačkou. Odpověděla, že neví. Zde drobné odbočení a rada. Fileťáky na opravdové ryby, myslím ty z moře a řek, kupujte jinde.

Vše ostatní, tedy proviant, prut a k němu příslušný kufr plný smrtících návnad, kleštiček a domlouvacího polena dostanu jako zápůjčku. Také jsem se nemusel starat o dopravu, včetně lístků na trajekt. V podstatě full servis, který mé, organizaci se vzpírající nátuře, sedí odjakživa ponejvíce. Bonusem navrch byla předpověď počasí, která slibovala po prvních několika dnech až 17 stupňů a slunce. Vše bylo připraveno a já si zatím ruce příliš neušpinil. Stačilo už jen sehnat pojištění a nechat se poučit, že rybaření je rizikový sport“, což zní naprosto logicky – o mých barvitých představách jsem se ostatně zmínil výše. So far so good, za mě značka ideál. Nabalil jsem si hokejovou tašku značky Bauer nezbytným oblečením, energetickými tyčinkami, instantními kašemi a pečlivě zabalenou láhví prvotřídního rumu. K němu pak nerozlučnou menší sestru, placatici, která na pohupující se velrybářské lodi bude v pravidelné permanenci.

V den odjezdu jsem ještě zavazadlo vyztužil šesti knihami, které v mezerách mezi lovem zajisté přečtu. Vše jsem nanosil do auta, úhledně vyskládal do kufru a s výrazem plakátového Johna Ramba vyrazil na velkou cestu. Možná i bez návratu, říkal jsem si, myslíc na knihu Terror a Johna Franklina. Proto jsem si po vyjetí z garáže ještě jednou dlouze prohlédl dům a ulici.

Výprava startovala z Plzně. Já si ještě udělal zastávku v Chýni pro nepromokavé oblečení, které samozřejmě také nevlastním. Kamarád/kapitán mi zapůjčil svou jachtařskou výbavu značky Helly Hansen, ve které jsem se cítil ještě o kapku mužněji. Kdyby došlo na nejhorší a mé zkrabatělé tělo vylovili po měsíci kdesi u Svalbardu, bude na mě alespoň o kapku hezčí pohled.

Další mezizastávka proběhla u rodičů. Dostal jsem najíst a objednávku na opravdu pořádný kus masa, který teď, jakožto syn, rodičům dlužím. Za zplození, porod, výchovu, ošacení, byt a stravu, vše v rozsahu cca 25 – 42 let. Ještě že jsem z doslechu věděl, že v Norsku ryby opravdu berou. Co berou, vyloženě skáčou do lodi. A jsou jako telata. Asi tak takhle.

U sestry jsem znalecky potěžkal obě neteře, dávaje je v duchu do souvislosti s mořskými živočichy, kteří se mnou budou bojovat na život a na smrt. Jo, to by šlo. Jsem celkem ve formě. Napráskal jsem ségře starší neteř, která praštila mladší, jsouc si jistá, že ji nikdo neviděl. Omyl. Ať se učí, že život nejsou taneční a práskače potkáš dnes už zase na každém kroku.

Pokračování příště…