Příští planeta buda Pešť

Rok se s rokem sešel a nějak se stalo, že jsem zas měla narozeniny. Ano, měla jsem je v únoru, ale akceptovat jsem je začala až… no, ještě ne. Máme s kamarádem (H) zvyk. (Když se to stalo dvakrát, tak už to za zvyk můžu považovat?) Narozeniny máme jen měsíc od sebe a navíc jeden z nás neumím dávat dárky, a tak jezdíme na výlety.

Loni jsme byli v Berlíně a já bych vám klidně vyprávěla, co se tam dělo, jak jsme hledali drogy a našli boty, nebo jak jsme ztratili kebab a pak vlezli do feťácký a bezdomovecký sluje, najedli se a zas šli, ale ještě byste si o mně mysleli ošklivý věci, a tak o tyhle super zábavný story přijdete. Jen vám teda řeknu, že Berlín hodnotím jako město, kde bych mohla žít až do smrti, která by ovšem přišla velmi brzo. Letos jsme vyrazili na opačnou stranu, do Budapešti.

Lovíme města, co jsou v dojezdu vlakem a kde by mohlo být hezky. A teda, kurva drát, tady bylo moc hezky. Ale popořadě. V lednu jsme si řekli, že teda jedeme, a protože jsme lidé činu, tak už v květnu jsme vyjeli. V půl šestý ráno. A tam jsem očekávala první problém.

Dokázala jsem se vyplazit z postele a H dokonce reagoval na zprávy, vlak stíhal. Podivné. Vzala jsem kufr, jídlo, kabelku a… furt nic. Na nádraží jsme se našli. Sedli jsme na vlak. A dalších sedm hodin strávili v panoptiku kupé českodražského. Dojeli jsme do cíle. Našli i byt a dostali se do něj. A pak jsme vylezli ven a našli alkohol.

No a v ten moment jsme si město zamilovali, ale to bych nebyla já, kdybych vám teď vyprávěla o Vanilkovým mostě a Fontánovým ostrově, nebo o tý trubce, kterou jsme potkali po cestě do klubu a vlezli do ní, protože tvl kdy zas uvidíš takovu trubku jen tak na ulici? Aha, třeba nikdy. Nebylo by to ono, ani kdybych vyprávěla o tom, kde jsme našli nejlepší phočko a nejhorší kebab, a tak radši budu psát o tom, jak je důležitý mít přátele, se kterými máte vlastní vesmír.

Nikdy jsem nepodlehla tomu šílenství kolem Malého prince, ale na cestování vesmírem a návštěvě různých planetek snad něco i vidím. Mám ráda ty malý světy, vesmíry, který definují každý jeden mezilidský vztah. Slova, co používáte jen vy dva, pohledy a gesta, vzpomínky a plány. Z některých se časem stává jen vzdálená hvězda, co možná časem vyhasne, jiní krouží ve vaší soustavě a po čase na sebe vždycky narazíte. A pak jsou tací, co se stanou vaší družicí, a jiní, co se stanou vaším sluncem. A vy, jak malý princ, můžete létat z jedné na druhou a zpět.

Když jsme seděli v kupé a lidé přicházeli a odcházeli, byli jako komety, co létají kolem, přijdou, odejdou, ale my jsme tam dál. A někdy se naše dráhy oddálí a někdy se úplně míjí, ale jsou tam. A pak stačí jedno slovo a z mraků se sypou třpytky. Protože v našem světě je i ten déšť třpytkatej. V našem Přátelství.