Jak mě bolševik poslal do Betléma

Vyrůstala jsem v Praze za totáče. Když mi bylo pět, moje máma se vydala za štěstím přes západní hranici a já zůstala s tátou tady. Z pohledu dítěte to nebylo špatné, školní rok v Praze a prázdniny v Německu. Západním, samozřejmě. Zatímco moji vrstevníci nosili fejkové džíny Morenda a na nohou Prestige, já se producírovala ve strečových leviskách a žlutých kotníkových adidaskách a, když mi je na hranicích nezabavili, půjčovala všem Bravíčka.

Když pominu každoroční vyběhávání výjezdní doložky do Německa, první velkou srážku s režimem jsem zažila až v osmičce. Jako premiantka jsem si samozřejmě podala přihlášku na gympl, udělala levou zadní přijímačky a pak jen čekala na dopis, že mě s radostí přijímají. Jenže ouha. Dopis přišel a v něm tvrdá realita – nepřijata. Táta, odjakživa s odporem k úředním a jiným jednáním, se přesto vydal na gymnázium zjišťovat důvody:
„Tak jak jí dopadla matika a čeština u přijímaček?“
„No obojí za jedna, ale vybrali jsme uchazeče s lepšími studijními předpoklady. Ale podejte si odvolání, třeba to ještě vyjde.“

Podali. Přišlo druhý zamítnutí gymplu, ale byla možnost vybrat si ze dvou náhradních variant: buď čtyřletý učební obor servírka – kuchařka s maturitou nebo strojní průmka. Rodinná rada se usnesla: „Tvůj děda byl prvorepublikový absolvent pardubické průmyslovky, tak je to jasný. Třeba tam ty geny budou.“

A tak mě bolševik poslal do Betléma. Průmyslovka v Betlémské ulici na Starém Městě, stará klasická školní budova, plná kluků a sem tam nějaká holka. Po několika týdnech jsem pochopila složení místního osazenstva. Kromě klasických průmyslováků tam byla malá skupina studentů, kteří evidentně na průmku nepatřili. Vynikali v humanitních předmětech a hodiny technického kreslení či strojírenské technologie pro ně byly noční můrou. Co je přivedlo do Betléma? Stejně jako mě, názory, postoje či minulost jejich rodičů. Obdobně to bylo s kantory – odborné předměty učili technici, ale ostatní byli většinou lidé, které byste na prvního máje v průvodu na Letné určitě nepotkali.

Až na jednu výjimku – naší třídní, která učila občanku a dějepis. Ta nebohá ženština například vyvolala Jirku, syna disidenta a chartisty, a dala mu otázku Jaké je poučení z krizového vývoje v letech 1968 a 1969. A on jí to řekl. Po pravdě. Na její vyděšený výraz a zbrklý odchod ze třídy nezapomenu dodneška. Můj vztah s naší třídní byl taky jasný – za ty dva roky, kdy nás měla pod svými křídly, jsem neměla na vysvědčení vyznamenání – což o to, průměr známek by to zajistil, jen tam neseděly ty dvojky z chování – ale co naděláte.

S Jirkou byla spousta zábavy i v jiných hodinách. Třeba když učitel branné výchovy (to je to, co chtěla bývalá ministryně obrany Karla vrátit do škol) procházel třídnici a říká již zmiňovanému Jirkovi: „Vy jste Jiří? Syn TOHO Jiřího? Hmmm, tak moc pozdravujte tatínka.“ Asi vás nepřekvapí, že právě s tímhle profesorem jsem se naposledy viděla během listopadové revoluce, když jsme oba seděli před kordonem policajtů na zemi na mostě Legií (tehdy ještě mostě 1. máje) s holýma rukama nad hlavou.

No když to takhle popisuju, vypadá to, jako že jsme měli v Betlémě za totáče spoustu srandy. Ale neměli. Když vám tlučou do hlavy nesmysly v dějepise, když vám slavnostně, hromadně a a s povinnou účastí předávají občanský průkaz v Muzeu Klementa Gottwalda, kluky posílají k holiči, jakmile jim vlasy sahají přes límec a holky v kraťasech domů převléknout, když nesmíte mít ve škole tričko s anglickým nápisem – to už není legrace. To vám berou vaši svobodu a brání ve svobodném rozhodování. Ale to už je naštěstí jen historie. Doufejme.