Léta dřiny a fotříkání

Když se mi narodil první synek, dala mi ho sestra do náručí, podívala se na nás a prohlásila: „Jé, poznal tatínka po hlase.“

Nevím, jestli tak usoudila z toho, že přestal plakat, nebo z toho, že mě pomočil, ale obojí mě v té chvíli zahřálo u srdce. Ten moment byl určující pro mou dráhu otce.  Od toho dne jsem se stal tím, u koho děti přestávají plakat a na koho močí.

Vztah matky a dítěte je přímočarý. Zpočátku zcela fyzický. Matka je s tím prckem, který vás zná po hlase, po celou dobu jedna pupeční šňůra, zatímco otec zná své dítě jen z obrázků z ultrazvuku, což je, přiznejme si, spíš moderní forma Rorshachova testu. Matku dítě bezprostředně potřebuje, ale otec v tom vztahu od začátku přebývá jako Šebek z Pelíšků. U porodu otec funguje jako zmatený sanitář bez potřebného vzdělání, který se ze všech sil snaží neomdlít. Po příchodu z porodnice se ujme role dekompenzovaného saunáře, který v celém bytě topí na 26 stupňů, protože je to v zásadě to jediné, jak může o to mrně pečovat. Fandit u kojení se totiž nedoporučuje.

Postupně se pak z chlapa stává kurýr mezi domácností a lékárnou, kam chodí s ruměncem ve tváři pro různé bizarní pomůcky ke kojení či nejnovější elixíry. Než jsem se stal otcem, netušil jsem kolik medikamentů je doslova na prd.

Ve vztahu matka – dítě je chlap zcela logicky navíc. A tak krouží kolem těch dvou, kteří si na sebe pomalu zvykají, snaží se je chránit a zajistit, aby měli na to sbližování klid. Snaží se, aby maminka byla spokojená a dítko se tak u ní cítilo dobře. A pomalu si hledá svou cestu, jak s tím prckem komunikovat.

Přiznejme si to, pro toho špunta jsme my otcové ten zvláštní druhý, zákonný zástupce číslo 2, u kterého se ukazuje až postupně, že by mohl být taky k něčemu dobrý. Jsem rád, že mi můj vlastní tatínek ukázal, že děti nejsou jen ženská starost. I když si musím sebekriticky přiznat, že se mi možná nepodaří, abych měl tak skvělé a dobře vychované děti jako on, naučil mě, že táta je pro děti důležitý.

Otec pomáhá dítěti odpoutat se od matky a rozhlížet se po širokém světě. Je to ten, který je občas vezme ven bez mámy a ukáže jim, že se to dá zvládnout. Ten, který je asi častěji nechá spadnout, ušpinit se nebo běhat venku bez rukavic. Díky tomu si děti mohou rozšiřovat obzory o nové zkušenosti a klást si nové otázky. Ze mě se za ty roky, co mám děti, stal téměř profesionální odpovídač. Někdy dokážu odpovědět jedním slovem i na tři otázky v jeden moment. To slovo bývá „nevím“. Jediná bezpečná odpověď, kterou člověk nikomu nic neslíbí.

Další rolí, kterou jsem si postupně přibral, je taxikář. Děcka dorůstají do věku, kdy mají kroužků jako Marek Benda ve volbách a spolu s tím je potřeba jim zajistit dostatečnou mobilitu.

Americký prezident Calvin Coolidge prý kdysi řekl, že největší umění je dobře zahrát druhé housle. Těch skoro deset let, co jsem otcem, byla léta dřiny a fotříkání, ale jestli mě ty roky něco naučily, pak právě ty druhé housle. Chci tu být pro ně a být bodyguardem jejich nejistoty, který umí hledat odpovědi i na složité dotazy. Chci tu být proto, aby se nemusely bát velkého světa a měly někoho, kdo jim poradí. Někoho, kdo sedí za volantem a dává pozor na cestu, zatímco oni na zadním sedadle s upatlanou pusou formulují své naléhavé otázky, jako třeba:

„Tatínku, ploč se čokoládkovej žmlžlinka jmenuje čokoládkovej žmlžlinka?“