O těžkých srdcích a lehkých batozích

Kdysi jsem někde četla, že když má člověk problém se spánkem nebo usínáním, protože se mu v hlavě točí myšlenky, má si zkusit představit, že ty myšlenky bere, motá z nich kuličku, odnáší je do šuplíku, zamkne a klíč pokládá vedle budíku. Pak prý usne. Tak jsem to začala zkoušet.

Už jako malá holčička jsem měla problémy se spaním, budila jsem se, nemohla spát, a čím déle jsem se trápila se špatnými sny, tím rychleji jsem se trápila i s usínáním, a tak jsem si začala představovat, jak před spaním beru svoje starosti a motám je do kuličky, pak jsem je odnesla do šuplíku a upadla do neklidného spánku.

Na starosti malý holčičky to stačilo. Představovala jsem si, že na moje plyšáky nikdo nemůže a někdy pak neměla špatný sny. Ale na starosti holky, co zkouší být velká, i když tak úplně není a návod jí taky nikdo nedal, mi tohle nějak nefunguje, a tak jsem ten šuplík rozšířila do velikosti odpovídající těm starostem. Velké starosti jsou totiž tak velké, jako ty největší, co jste kdy zažili.

A tak ujíždím z Prahy. Utíkám z města, z betonových ulic a z toho všeho, co mi připomíná povinnosti a rána, kdy si stáhnu vlasy a názory a jedu do práce, do baru, do obchodů. Pochopila jsem sílu procházek, protože těžký myšlenky vás jen těžko doženou, logicky, když jsou těžký, a taky jsem pochopila sílu běhání, protože i ty nejvytrvalejší problémy se po pár set metrech pustí.

Ale zpět. Nebo ne zpět. Pryč. Z města. Sbalit si kartáček na zuby a tepláky a odjet někam domů. Do východních Čech, domů, nebo do jižních, nedomů, nebo na Moravu, úplně moc nedomů. Prostě kamkoliv, kde jsou teplý rybníky a studený pivo, kde jsou hodný lidi a žádná wifi. Tam, kde večeříš buřty s hořčicí a snídáš jablka z popelu, kde si povídáš o tom, jak silný je ten poslední kardamon, co jsi přivezl, nebo o šafránu z Marrákeše.

A tak teď sedím na malý terásce nějaký malý chaloupky nějakých hodných lidí někde ve skalách, a najednou je mi jedno, co všechno čeká v Praze, co všechno jsem pohnojila a co teď budu muset vyřešit a co zase bublá v mojí karmě. Na chvíli nepláču a taky nekřičím, neběhám a nevyhazuju prázdný lahve do kontejneru se sklem. Mám totiž na chvíli pocit, že to bude dobrý, až to zas všechno dobrý udělám.

A ne nevím, co to dobrý je a nevím, jak to dobrý udělat, ale můžu to zkusit zjistit. A asi si u toho zkoušení budu dál rozbíjet nos a dál budu muset občas odjet nadechnout se jinam a dál budu ubližovat lidem kolem, ale taky se asi budu muset smířit s tím, že jinak to (zatím) neumím. Pokus omyl. A i kdybych to dobrý neudělala, tak je to fuk, protože stejně pořád hodně budeš někde.