Kmeny

Je to zhruba rok, co jsem se vydal, jak Hanzelka se Zikmundem, do divočiny pozorovat cizí kultury. Bylo to sice jen na Moravu, ale i tak. A rok se s rokem sešel a já opět vyrazil do oné divočiny a opět to bylo na, pro všechny jistě veselou událost, na svatbu.

Moravané totiž žijí v teplé krajině, kterou zbavili všech kopců, aby mohli jezdit na starých kolech jak Holanďané. Ne jak my z krutého severu, kteří máme kopce mezi městy, vesnicemi, ve městech, v ulicích, v bytech. Nejspíš proto tu máme malé kompaktní rodiny, které mohou žít na jednom kopci a bránit ho proti nájezdníkům, medvědům a vlkům. Kdyby bylo potřeba.

Na Moravě je to jinak. Tam nemají rodiny, tam mají kmeny. Pokud jsem byl někdy na svatbě tady, rodiny čítaly pár členů, tam jsou to doslova kmeny. Desítky lidí z tolika kolen, že i stonožka uznale pokývá hlavou. Tedy pro introvertního člověka, který za objev roku považuje zatemňovací závěsy Ikea, které vám odepřou světlo i hluk během dne, doslova peklo na zemi.

O svatbě samotné není moc co říct, mnoho neznámých lidí, od ostychu vám pomůže ohnivá voda, kterou vám nabídnou prakticky při každé příležitosti. Přišel jsi? Dej si. Jdeš kolem? Dej si. Dal sis? Dej si další. A tak dále. Nechci, aby to působilo dojem, že se jedná o podporu alkoholismu, ani náhodou, ale je to dobré, na prolomení sociálních bariér. Ostatně pokud nemáte naprostou jistotu v nohách, těžko se vám utíká pryč. Letos si svatebčané sjednali nového šamana, který při obřadu občas pronesl slova jako láska a vztah a neřekl jim, že je všechno ok, ale že hlavní kus života nastává ve chvíli, kdy zaklepou bačkorama a jistě půjdou do pekla. Poté všichni několikrát brečeli dojetím, nalili ohnivou vodu a tak dále. Prostě klasika.

Co však bylo pro mě nové, byl fakt, že se mě ujal domorodý průvodce, přiženěný domorodec do kmenu mé drahé. Je mi líto, ale vysvětlující graf a rodinný strom nemohu nabídnout. A tak jsem byl vržen do učení se zvyklostí, abych příště (ono bude nějaké příště, zděsil jsem se) lépe zapadal.

Tak jsem se učil stát u horizontální harfy (prý cimbál). Stát umím již od věku alespoň pěti let. Ale stát u cimbálu je tak trochu rituál. Za prvé je možné si rozepnout sako, abyste ukázali, že vaše tělo chce hudbu vnímat celým… inu tělem. V ruce musíte držet skleničku a točit s obsahem. Nicméně tak, abyste nepolili ostatní, nebo nevypadali jak po mozkové příhodě. Zhruba po hodině, kdy jsem musel vypadat jako retardovaný jedinec, snažící se nepřekousnout si vlastní jazyk a docílit plynulého pohybu „točení“ jsem byl s to naučit se další krok „stání u cimbálu“. A to je konverzace o víně.

Po půl hodině jsem dokázal zvládnout první větu „Strýcu, to víno je vaše?“ aniž bych zněl, jak když Pražák napodobuje Moraváka, což je prosím pěkně špatně, jednak zníte jako debil a pak, pokud vás přivítají vtipem, jehož pointa je, že Pražák dostane přes hubu, víte, na čem teoreticky můžete být. Pokračování této věty pak může být, pro zvídavé čtenáře, že pokud není od adresovaného strýce, tak je dost sladké, pokud není, je trochu sladké. Logiku jsem v tom nehledal. Ani odvahu to zkoušet, když jsme u toho.

To mi zabralo zhruba tři čtvrtiny večera, čímž jsem se jistě zařadil mezi mentálně zaostalejší jedince na svatbě, ale pokud to porovnám se sbližováním s kmeny v Amazonii, byl jsem jako Niki Lauda.

Pak přišel nejtěžší test, naučit se alespoň trochu tancovat. Již šestnáct let se snažím naučit se bojovat a osvojit si bojový styl Eskrima. Vždy mi při tom byl můj absolutní nesmysl pro rytmus ku pomoci, neboť nikdo netuší, co ode mě čekat. Nyní se tento můj nesmysl stal poměrně složitou překážkou. Pochopitelně, znalý svých nedostatků, jsem se bránil, ve snaze ochránit čest své drahé, aby to nevypadalo, že si vybrala oholeného orangutana, který neumí pochopit a zvládnout základní rytmus. Nicméně můj průvodce byl neoblomný. Ani můj geniální tah „s chlapem tančit nebudu, leda bys měl šaty, hahaha“ nevyšel. Kde se vzdal, tu se vzal, najednou proti mně stál v sukni, (nutno podotknout, že jeho ženu nebylo po ten čas vidět. A tak, protože chlap slovo drží, šli jsme na parket. Nakonec to dobře dopadlo, naučil mě, že tancovat líně, je výhodou a nesnažit se moc hýbat je ideální. Ve finiši jsme zvládli otočku a já mohl ve finále večera vyzvat svojí drahou poprvé k tanci, aniž by hrozilo, že její drobnou nožku rozdrtím jak perské vojsko Sparťany.

Dovolím si ještě jednu poznámku. Pokud odcházíte, nemá smysl odmítat ohnivou vodu na rozloučenou, ve výsledku strávíte mnohem víc času vysvětlováním, proč nechcete, než kolik byste strávili kopnutím panáku a odchodem nebo alespoň přesunutím k dalšímu domorodci, který se s vámi chce rozloučit. Takže si „prokopejte“ cestu ven a doufejte, že další svatba bude až zase za rok.