Kakaové předsudky

Včera mi moje jediná dcera přivedla domů ukázat svého přítele.

Stála jsem v němém úžasu ještě asi dvacet minut po jeho odchodu.

Vysoký, urostlý mužský ve věku, kdy šestnáct už mu bylo, a padesát ještě ne. Paže, že by Tarzan bledl závistí a košili měl na některých místech tak napnutou, že jsem čekala, kdy mu ustřelí knoflík do jídla.

Bože můj, řekla jsem si v duchu sama pro sebe.

„Bože můj, mami!“ tiše mě pokárala dcera, když si všimla, jak na něj zírám s pootevřenou pusou.

Všechno na něm bylo perfektní, jen – jeho čeština ne. Pan Dokonalý byl totiž tak trochu Afroameričan. Pan Dokonalý v Česku studuje mezinárodní vztahy, chodí přehlídky a miluje se s mojí dcerou! Pan Dokonalý předpokládá, že její matka je inteligentní, vzdělaná žena bez předsudků. Omyl.

Když odešli, vzala jsem si dva neuroly a zapila je velkým panákem vodky.

V noci se mi zdály sny o tom, jak moje dcera sedí v africké chýši, kolem pobíhá osm malých černoušků, a praží na ohni obrovské červy.

Navštívila jsem Karlu. Karla je moje kamarádka, psycholožka a já jí svoje předsudky povyprávěla v její poradně. Když jsem skončila, vstala, nalila sobě i mně panáka a řekla jen:  

„Je světová. Buď taky!“

Můj muž se vrátil z pracovní cesty ve stavu, jako by svého nastávajícího zetě už viděl. Uvařila jsem večeři a pobíhala kolem něj jako štěně, které čeká, až ho páníček pohladí. Nepohladil.

Víc jak půl roku totiž hladil jinou samičku a když jsem ji o pár týdnů později viděla, napadlo mě, že si ten nahoře ze mně dělá legraci. Její gazelí nohy byly kakaové a já skončila opět v Karlině křesle.

Karla povytáhla obočí, nalila panáka, a řekla: „Ať ho veme ďas, parchanta!“
„Vážně? Už nemám být světová, jako je můj muž? Jako moje dcera?!“
„Ne. Ženská má právo na kvalitní výběr partnera, chlap má právo počkat, jestli to bude on.“

A bylo jasno.

Moje předsudky se vedle těch Karliných rozpustily v horké kávě. Odešla jsem od ní s tak lehkou duší a krokem, až jsem se na chodníku skácela jak zralá hruška.

Moje dcera se rozhodla být ještě světovější a za rok si Kevina vzala. Nežijí v africké chýši, nepojídají červy a ani kolem nich nepobíhají malí černoušci. Jejich pracovní rytmus je tak zběsilý, že jsem to já, kdo žadoní o vnoučátka. Tajně si přeju laskat jejich snědou kůži, voňavou jako bambucké máslo.

Gazela vyměnila mého muže za jinou šelmu a já ho čas od času potkávám, jak se vleče zase ztrhaný z práce.

Myslím, že být světová se zkrátka vyplácí a přijít o předsudky není zase tolik bolestivé jako moje rozbité koleno.