Psí šestý smysl?

Slunečný den, devět hodin ráno. Vesnice už je dávno na nohou, lidé sekají zahrady, řežou dříví nebo se jen vyhřívají na slunci. Já mezitím kličkuju mezi nimi a roznáším poštu. Během procházení vesnicí se mi štos dopisů a letáků zužuje. Zastavuji se u zahrádky jednoho z domů a rozhlížím se. Je tu pes? Není tu pes?

Nic neslyším ani nevidím a tak opatrně vkročím na zahradu. Stačí několik kroků a budu u dveří. Už se vidím u schránky, když v tu chvíli vylétne ze dveří Sam. Sam je bišonek, momentálně má však v tváři výraz hladového a naštvaného rotvajlera. Na nic nečekám. Nesnažím se ani hodit dopis do schránky. Jen utíkám. Sam za mnou. Zavírám bránu těsně předtím, než mě ta třiceticentimetrová dravá šelma dostihla.

„Nebojte se ho, on nic nedělá! Je to mazlík!“ křičí na mě majitel z okna. Napřimuje se mi prostředníček v kapse. Nuceně se usměju a pozoruju Sama, jak žvýká pondělní Mladou Frontu, kterou jsem před ním upustil.

To je má každodenní pošťácká rutina. Majitelé psů si totiž ještě nezvykli na to, že pes má šestý smysl… pokud někdo v okruhu deseti metrů nese byť jen jediný dopis, oni to vycítí. A útočí.

Když jsem nastoupil svůj první rok na poštu, měl jsem ze psů hodně velký respekt. Dnes, když uslyším štěkání v domě, tak jen doufám, že to bude třeba vlkodav. Ten mě totiž na rozdíl od teriérů nemusí kousat, až mě bude žrát.

Vzdaluji se od domu, Sam se pomalu vrací do pelíšku. Přemýšlím, jak zamezit podobným situacím. Možná by pošťáci měli fasovat chrániče. Nebo věnec buřtů.