Paralelní světy

Znáte ten film? Tak trochu komplikovaná cesta k tomu druhému. Jeden nahoře a druhý dole. Občas se v tom světě ocitám, šplhám a zase z té výšky padám, protože tam prostě nepatřím.

Někdy je mi to líto víc a jindy míň, ale beru to jak to je.

Já stojím nohama na zemi (většinou) a on žije o pár pater výš. Čas od času se sejdeme někde uprostřed a je nám hezky. Mluvíme stejnou řečí a smějeme se stejným věcem.

Když chci, slyším jeho smích až do časných hodin, kdy tu Fata morgánu přehluší první ranní auta.

Když chci, vidím jeho usmáté oči dokud je nezhasnou první pouliční lampy.

Je to hezké, nevšední, vzácné a krátké, intenzivní a má to jiskru.

Někdy se svět otočí o 180 stupňů a jindy jen o 90, ale každé to otočení je, jako byste seděli na řetízkáči a venku byl májový vzduch.

Dlouho se to zase nepovede.

Dívám se na společnou fotku a vidím tisíce podob, ve kterých se ukrývá, schovává a zase z nich vyskakuje ven. Je jako malý kluk, mám to ráda. Lidské vztahy jsou složitější než složité a něco už o nich víme. Tenhle není složitý, je prostý a založený na křehkosti a pomíjitelnosti. Nechtěla bych o tu paralelitu přijít, ale třeba se to jednou prostě stane. Spadnu z toho řetízkového kolotoče a rozbiju si koleno. Asi hodně. Každá nehoda nás má naučit, abychom byli opatrní, ale to já nebudu. Nikdy nebudu opatrná. Vždycky polezu zase nahoru a budu neopatrná.

Se svým já umím manipulovat a s těmi cizími vlastně taky. Člověk se toho spoustu naučí, když pořád padá a vstává. Říkají, že mám v očích něco, co ten druhý chce poznat, prokouknout nebo uchopit, ale není to tak.

Modro šedé oči nosím celý život a nikdy v nich nevidím to, co jiní. Je to zkrátka klam.

Klamou okolí a i mě když se dívám do zrcadla. Přes věk vidím malou neposednou holku, která udělá všechno pro to, aby jí bylo fajn, třeba jen na pár okamžiků. A jí je fajn, když on sejde ze svého světa níž, aby s ní třeba jen na pár chvil tančil v setmělém pokoji. A klidně i bez hudby.

Bez povinností a trapností tváří v tvář. Sami. On a ona. Na chvíli. Tenkrát, tehdy, pak a zase znova a znova. Paralelní světy existují! Není to sci-fi, není to nemožné, vymyšlené. Je to víc reálné než myslíme.

Jeden žiju. Jak dlouho v něm zůstanu, závisí na nás obou.

Nechat si něco uvnitř nás a nenosit to ven je jako vidět kotě nevyrůstat. Pořád zůstane malé a hravé a bude vrnět a sem tam vytáhne drápek, abyste věděli, jak to bolí. Někdy hodně.

Paralelní světy jsou blyštivé a voňavé a jeden takový mám v sobě.