Včaschodič

Znáte takové to, že někde máte být na přesně danou dobu a už předem víte, že to nestíháte? Snažíte se pro to udělat všechno. Jedete rychle, dobíháte tramvaj a u toho posíláte omluvnou sms, že dorazíte o chvilku později. Všechno vám ale ujíždí před nosem nebo na každém semaforu máte červenou, tak voláte: „Hele strašná zácpa. To víš, Praha. Pátek. Budu tam za 15 minut. Promiň.“ Pak nemůžete zaparkovat. Dalších 10 minut. Na půli cesty zjistíte, že jste v autě nechali peněženku, a tak se vracíte. Někdo na vás celou dobu čeká, vy dorážíte na místo srazu o půl hodiny později a vysoukáte ze sebe něco jako: „Ty vole sorry.“ Znáte? Tak to jsem já. Ne ten, co přišel pozdě, ale ten trouba, který tam čeká.

Ano, já jsem „Včaschodič“. Mou vlastností je, že neumím přijít pozdě. Je mi třicet tři let a nikdy jsem nikam pozdě nedorazil. Bojuju s tím celý život, ale je to bohužel něco, co nedokážu změnit.

Žijeme ve světě, kde lidé neumí chodit včas. „Akademická čtvrthodinka“ je pojem, při kterém se mi otevírá kudla v kapse. Já když mám být někde ve dvě hodiny, dorážím na místo setkání nejpozději za deset dvě a těch vašich jen deset minutek zpoždění je pro mě v součtu dvacet. Za dvacet minut se dají v klidu uběhnout čtyři kilometry, sníst pizza, přečíst deset stran knihy, poslechnout si pět písniček, ale co dělám já? Přešlapuju na místě, čumím do dáli a postupně se kvůli vám nasírám.

Když mířím na nějaký sraz, pravidelně chodím několik minut kolem budovy, abych zabil čas, a když už to nevydržím, jdu dovnitř a jsem tedy ten, kdo neustále říká: „Měli bychom tu mít rezervaci na sedmou“, a na to se mi dostane odpovědi: „Pojďte za mnou, jste tu první.“ Poté mě usadí samotného ke stolu, já jen zoufale hypnotizuji dveře a vyhlížím další známou tvář. Zajímavé je, že další, kdo dorazí, jsou všichni. Nestane se, že by přišel jeden a my tam seděli spolu dalších pět minut. Prostě během několika chvil postupně dorazí každý, kdo byl pozván. Jako by snad měli ten čas příchodu domluvený na později a nikdo mi to nesdělil. Většinou se zakecají už ve dveřích, a když mě spatří, údivně se mě zeptají „Už jsi tady, jo?“. „Ne, jsem ještě doma,“ odseknu a dodám: „Když byl sraz přece na sedmou, což bylo před čtvrt hodinou, tak co bych tu dělal?“ Na můj jízlivý pokus o žert nikdo většinou ani nereaguje.

Rozdíl mezi „Včaschodičem“ a obyčejným člověkem jsou detaily. „V jednu vyjedeme,“ jednoduchá věta, kterou odpovím své partnerce na otázku, v kolik musíme vyrazit.

Když říkám: „V jednu vyjedeme“, myslím tím, že ve 12:59 odcházíme celá rodina z domu, jdeme k autu, kde už jsou předem připravené všechny tašky, zapínáme bezpečnostní pásy, startuji vůz a v okamžik, kdy na hodinách v autě blikne 13:00, zařazuji první rychlostní stupeň, pouštím spojku a vyjíždíme.

Když říkám: „V jednu vyjedeme“, rozhodně tím nemám na mysli, že ve 12:59 sedím ve voze sám a v okamžik, kdy na hodinách v autě blikne 13:00, rozepínám bezpečností pás, jdu zpět do baráku, kde má partnerka ještě utírá kuchyňskou linku, dává tabletu do myčky, protože nechce přijet zpátky a mít tam bordel. Stojím za ní v botách a vykřikuji věty „Dělej! To uklidíš potom. Bože ne, tyhle boty jsou dobrý. Jo, k těmhle šatům jdou líp. Počkej, jak zkusíš ještě ty druhý šaty?“ A nakonec vyjedete ve 13:08, a když se konečně rozjedete, tak ona pronese větu: „Nevím, proč se rozčiluješ. Řekl si v jednu a je jedna.“ To, že je 13:08, což v životě člověka, který chodí včas, v podstatě znamená, že jsou téměř dvě, jí asi nemá cenu vysvětlovat.

Pokud „Včaschodič“ nabere tak brutální zpoždění už na začátku cesty, dostane se tím samozřejmě pod velký tlak. Místo nějakého tlachání v autě se musí soustředit a přepočítat trasu. Napočítat objížďky, zúžení, možné kolony a vyhodnotit, o kolik musí navýšit svou průměrnou rychlost, aby na místo dorazil podle původního plánu. Třeba já v podstatě nejsem schopný komunikace do doby, než ztrátu doženu. Proto nikdy nedokážu pochopit požadavek své partnerky, abych po sedmi minutách jízdy, zastavil, protože si chce dát kafe. „Jedeme pozdě o 8 minut. Když ti zastavím, než vystoupíš, koupíš si kafe a než se vrátíme na dálnici, zabere to dalších 10 minut. To znamená, že budeme mít 18 minut zpoždění.“ „Ježíš, tak přijedeme později. Co se stane?“, pronese bez přemýšlení.

Co se stane? Stane se to, že na nás někdo bude čekat o 18 minut déle. Jestli tam je dřív, jako bych byl já, tak tam bude trčet půl hodiny. Chodí kolem nějaké budovy. Kouká do dáli a vyhlíží nás. Stane se to, že někomu vezmete kus jeho života.

Třeba na vás čekat musí. Nebo možná pouze chce, protože vás má rád.

Važte si toho. Choďte včas.