Zelená je tráva, fotbal to je co?

V životě ženy může nastat hned několik katastrof. Katastrofy jsou to (h)různé tak jako my, ženy, samy. Mezi jednu z nejhorších roku 2018 řadím to, že se mi rozervalo moje oblíbený tričko. Možná to bude tím, že bylo z nějakýho shitty krámu za méně než stovku a taky tím, že ho tahám od patnácti. V závěsu za tím je další, o něco horší věc, ale k tomu je potřeba back story, teda back moudro – najít správný odstín červený rtěnky je těžší než najít správnýho chlapa. Já mám to štěstí, že jsem ten odstín našla. V Norsku. Ta rtěnka mi došla a do Norska se nechystám. Katastrofa globálního rozměru, třeba jako brčko v želvím očičku nebo tak…

Ale největší katastrofou je se zamilovat, ségra mi už od mala říkala, že nejhorší věc, kterou můžeme někomu přát, je láska. Ideálně teda ještě neopětovaná. Ta moje opětovaná je. To je vedlejší, a možná horší. Všichni víme, že pro lásku se blbne a historie je plná válek. Za každou určitě stála ženská. Já za válkou asi stát nebudu, ale za prostřelenou hlavou jo. Zblbla jsem totiž tolik, že jsem vyrazila na fotbal a ten můj zblnul tolik, že mě tam velmi aktivně vzal. První překvapení pro mě bylo to, že fotbal se nehraje na ledě.

Hned druhý, že se hraje za každýho počasí a že tam není střecha. Není střecha. Proč? Naštěstí jsem žena moudrá a poučená, a tak jsem se, než jsem zamířila na tribunu, stavila u výčepu. Dvakrát. Hned vedle prodávali klobásy a to já ráda. Dala jsem si tu největší, protože na velikosti záleží. Samozřejmě jsem si pokecala šálu hořčicí, to je taky nápad, nosit červenobílý šály. Vždyť je na tom všechno vidět. Uvolněným krokem jsme se vydali hledat svoje místa. Musím říct, a ne, nechvástám se, že jsem zjistila, kterým mám fandit, velmi brzy. Buď se křičí nebo píská. Tomu rozumím. A pak už písknul ten pán, co se jmenuje Černá Svině a mně trvalo jenom 8 minut, abych zjistila, u který brány mám bejt nadšená a u který bejt jako na trní. A tak jsem koukala 45 minut plus prodloužení, držela pusu a sledovala, co se děje.

Mám trošku podezření, že přede mnou lidi skrývali fotbal naschvál. Ono totiž mít záminku proč pít, sice desítku, ale pít, je dost fajn. Akorát mě mrzí, že na tribunách to vypadá trochu jinak, než jsem si představovala. Já totiž myslela, že tam skáčou polonazí muži s nápisy na břišákách, a taky jsem myslela, že před stadionem jsou amatérské MMA zápasy, kde se ti chlápci navzájem škrtí a svazují těma šálama. A vono prd. Všichni milí, slušní, nikoho jsme nemusela fláknout kabelkou, takže jsem tam ty knihy táhla zbytečně. Za prvé proto, že fotbal vůbec není taková nuda (to možná souvisí s tím, že s každým dalším pivem vidím o jeden míč víc) a já si tak nemusela číst, a za druhé proto, že jsem ty knížky nevyužila ani jako zbraň.

Jen jsem teda udělala pěknou blbost. Přiznala jsem, že mě ten fotbal docela baví a teď na něj musím koukat i mimo hřiště. Ale to neva, ono se mi totiž daří do postele pašovat lahve vína. A tak už vím, co je fotbal a že tráva je zelená a že nejlíp k tomu pasuje pinot noir.