Třídní sraz

Veselých článků o srazech abiturientů po deseti, dvaceti nebo padesáti letech už bylo napsáno tolik, že by z toho mohla vzniknout třídílná antologie. Kdyby k ní napsal doslov nějaký sociolog, vydalo by ji Karolinum.  O těch neveselých se články nepíší. Lidé mají přece jen raději Jirotku než Balzaca a každý soudný nakladatel to ví.

Průměrný sraz po třiceti letech od maturity je přitom zrovna tak nevyčerpatelnou studnicí krásné melancholie jako senkrovnou těch nejstrašnějších hrůz. Sentimentální vzpomínky předcházejí. Patří do fáze 0-4 piva, 0-2 dvojky vína, 0-3 x 0,05 tvrdého alkoholu. Sedí se nad starými fotkami a ukazují se nové: Domy, promoce dětí, první vnoučata.

Sem tam do všeobecného hovoru něco řekne vaše třídní, všichni se zdvořile zasmějete. Ještě jste ji pozvali, na kytku ale už nikdo nemyslel. Dvě nejútlocitnější holky ze třídy ji vyběhnou někam koupit; když se stará paní rozloučí, zkásnou každého o dvacet sedm korun. Někteří si nechají ty tři koruny vrátit.

S každým dalším pivem, vínem a panákem je těžší předstírat společenství, které nikdy neexistovalo. Na střední se nikdy nekamarádí všichni se všemi; fungují tu partičky, sympatie a animozity jako všude. Proč by se to, proboha, mělo po třiceti letech změnit? Vrtichvosti, co se vždycky lísali do přízně těch s charismatem, to dělají dál; třídní micinky se dál v rohu salónku usilovně chichotají. Společnost se rozpadá na ostrovy, na nichž všichni žijeme.

Ti, kterým ještě drží po hromadě vztahy, práce a osobnost, se už před časem trochu rozpačitě rozloučili, takže je koho pomlouvat. Na hladinu desátého piva a páté dvojky (sraz po třiceti letech trvá osm hodin, je to taková symbolická šichta) vyplavou rozpadlá manželství, prázdné byty a vnuci v opatrovnické péči. Manželé za stolem, kteří teatrálně vykřikují, jak potkali osudovou lásku svého života, a jejich ženy, které říkají, moment, prosím tě, mám v troubě buchtu, jen ji vytáhnu, aby se mi nepřichytila. Muži s pytli pod očima, kteří si v druhém manželství s o generaci mladší ženou zrovna pořídili miminko a vstávají k němu pětkrát za noc. Holky vzdorně si přehazující nohu přes nohu, což nemilosrdně obnaží jak jejich celulitidu na stehnech, tak metličky žil rozběhlé po lýtkách.

Vzpomínáte si na srazy po pěti letech, kdy jste si všichni vyměňovali vizitky, okouzlení svými čerstvými tituly, a na ty po deseti, kdy jste si navzájem popisovali dovolené all inclusive v Egyptě. Bylo to nekonečně trapné, ale mělo to půvab vší budoucí naděje. Na srazu po dvaceti letech vás byla polovina, protože všichni byli hrozně busy. Teď tu všichni jsou, protože už není kam a za čím spěchat. A taky není nad čím se trápit, protože vlna dalších pěti piv, vín a panáků všechno to zlé bezpečně odnesla. Pořádně se do toho opřeme, volá třídní šašek; napůl oddaně a napůl bázlivě přitom sleduje, zda se kápo třídy a někdejší idol všech spolužaček souhlasně zasměje. Nejraději by si přišel pro podrbání, ale není na to dost opilý.

V jedenáct vás vyhodí. Ještě to zkoušíte uhrát na úctu k šedinám, na soucit, nebo na to, že učitelé mezi vámi učili někoho z personálu hospody, ale i tenhle kapitál se brzy vyčerpá. Jste jen staří ožralí páprdové, co dělají problémy. Vypotácíte se teda před hospodu; tady se láme chleba. „Zdravé jádro“, rozuměj, ti nejopilejší a nejzoufalejší, se vydají na tah maloměstem, aby skončili v jednom ze dvou doposud otevřených podniků pro teenagery, kde vyvolají z třetiny soucit a ze dvou třetin odpor.

Vás vezme pod paží vaše spolužačka a současně vaše žena, která vám v pětadvaceti nedovolila posrat se ze svého titulu, v pětatřiceti úspěšně shazovala a karikovala vaše blábolení o resortu v Tunisku, v pětačtyřiceti vás právě včas propleskla, abyste se probrali z krize středního věku a potřeby dokázat si svoje chlapáctví, a v padesáti si dala za celou dobu čtyři dvojky a teď vás konejšivě vede nocí domů. A vy jdete, necháte se vést a trochu přehráváte svoji opilost, abyste měli alibi pro tu scénu, kdy se uprostřed parku zastavíte, kleknete si před ní na zem, obejmete ji kolem pasu, položíte jí hlavu na břicho a zamumláte: „Miluju tě, fakt tě miluju.“ A ona řekne: „To je fajn, tak se tu neválej, ať nemáš ty kalhoty zase jako prase, protože já to pak nemůžu vyprat.“

Tak se zvednete a už beze slova s ní jdete domů a trochu si myslíte, že na ten další sraz po pětatřiceti letech už asi nechcete jít a nepůjdete, protože nemáte co nového se tam dozvědět a protože už to stejně všechno víte.