Rychlík

Možná mě moje práce začala trochu nudit, možná na mě dolehl až přílišný stereotyp z neustálého sezení v autě a pojídání baget na benzínkách, možná jsem toužil oprášit dávno zapomenuté vzrušení. Ať tak či onak, rozhodl jsem se zkusit jezdit na služební cesty vlakem. Ostatně díky hraní s kapelou a své práci, která vyžaduje navštěvování obchodních partnerů, jsem celou republiku objel autem už minimálně 10x a podíval se i do nejzapadlejších koutů naší vlasti. Do kulturáků, jejichž sláva už dávno zašla, Bohem i Tripadvisorem zapomenutých hotelů a roztodivných hospod a barů. Proto už mě například nijak nepřekvapuje pohled na vesmírné bary třeba ve Star Wars, při nepozorném sledování si občas řeknu: „Ty vole, nebyl já už tam? Není to náhodou ten podnik v Kralupech?“ To, že je za barem mimozemšťan s nějakou prazvláštně tvarovanou hlavou, totiž ještě nemusí vůbec nic znamenat, a není to často realitě zase tak vzdálené.

Pro svou první dobrodružnou výpravu jsem si zvolil ne zrovna jednoduchou cestu z Prahy do Prostějova. „Začnu pěkně zvostra,“ hecoval jsem se. Malou vlakovou zastávku (na které jsem nikdy předtím nebyl) mám kousek od domova, tak jsem si řekl, že to dám vlakem pěkně od baráku až do cíle. Při online nakupování jízdenky mě překvapilo, že vlaky ideálně navazují a cesta bude trvat ani ne tři a půl hodiny. Těšil jsem se, jak budu koukat po krajině, vyřídím i e-maily, na které jsem již nikdy neměl v úmyslu odpovídat, a třeba napíšu i nějaký článek.

Ráno jsem sbalil věci do batohu, který běžně nosím téměř prázdný, a poprvé jsem ocenil jeho velikost. Ono totiž když nemůžete nic hodit do kufru auta nebo na zadní sedačku, tak to prostě někam narvat musíte. Udělal jsem si zdravou sváču (tu bych si teda mohl dělat i do auta, ale evidentně mě to napadá jen při cestě vlakem) a vyrazil jsem. Na zastávce, kousek od mého domu, jsem uviděl úplně nové lidi, než na které jsem běžně zvyklý. Po chvíli přijel malý žlutý vláček a já vyrazil směr Hlavní nádraží. Najednou se ozvalo hlášení, že vlak mimořádně končí ve stanici Vršovice. Co to má znamenat? O Vršovicích nebyla při plánování trasy ani zmínka! Ptám se průvodčího a ten mi říká: „To vemte přes Kačerov metrem, ne?“

Evidentně vůbec nepochopil, že já prostě dneska cestuju vlakem, a tak to tím vlakem prostě dám za každou cenu. Ve Vršovicích spěchám k informacím a ptám se, kdy jede nejbližší vlak na „Hlavák“, že mi tam navazuje spoj do Olomouce a pak Prostějova. Paní ukazuje na rychlík, který se venku právě chystá odjet.

Říkám jí: „Paní, ten vlak už odjíždí, ten asi nestihnu.“
Paní se na mě ospale podívá a povídá: „No pak tu jede ještě osobák, ale ten už má teď asi 10 minut zpoždění, takže já být váma, tak bych ten rychlík radši stihla.“

Řítím se k vlaku a naskakuju na poslední chvíli. Sotva stačím ucuknout, když za mnou mrzutý průvodčí naštvaně zabouchne dveře. Vystupuju na „Hlaváku“ a přebíhám na vlak do Olomouce.

Čekal jsem, že zbytek cesty už bude nuda, ale hned v Kolíně to přišlo. Vlak stojí 20 minut, a tak se ptám pána, co roznáší kafe, jestli je normální, že neslyším hučet lokomotivu. Není… Lokomotiva má poruchu a zpoždění bude minimálně hodinové. To si nemůžu dovolit, jedu do Prostějova školit 30 lidí a pak tam mám další důležitou schůzku. Je třeba zabojovat! Vybíhám na nástupiště a po pár minutách zastavuje další vlak „směr Olomouc“.

Bohužel je mi jasné, že už takhle původně navazující spoje nestíhám, protože jak jsem uvedl na začátku, „mi všechna spojení ideálně navazují“. Bohužel můj nový vlak už v Týnci zastavil z důvodu výluky a nabral 10 minut zpoždění, v Přelouči nabral dle hlášení dalších 10 minut z důvodu stavebních prací na trati. Zbylých 20 minut nabral už asi „jen tak“, bezdůvodně…

Každá minuta je pro mě drahá, hraje se o další spoj, od infarktu mě dělí jen dobrodružná myšlenka: „To je ono! To je život! Budeš mít o čem psát!“ Ale co si budeme povídat, je to slabá útěcha. V Olomouci přebíhám na nejbližší spoj do Prostějova. Je to obyčejný osobák, takže díky tomu poznávám naprosto všechny zastávky olomouckého venkova, včetně těch uprostřed polí, kde není v blízkosti žádný barák. Do Prostějova jsem vítězoslavně dorazil o hodinu a půl později a vrhnul se na školení. Cestou zpátky se „bohužel“ již nic zajímavého nestalo a v klidu jsem dopsal tento článek. Musím konstatovat, že za dnešní den jsem České dráhy prověřil více než důkladně, když jsem za den okusil úctyhodných 8 vlaků! Jízdenku mám děravou jak cedník a už se moc těším na příští týden, kdy jsem si naplánoval cestu do Ostravy.

Jo a mimochodem, protože jsem nestíhal oběd, tak jsem si do vlaku koupil bagetu…