Povídání o rohlíku

Psát o rohlíku, obyčejném bílém rohlíku, který stával padesát haléřů a dnes stojí asi kačku, jako o něčem, co mě symbolicky provází životem, se může zdát přehnané. A stejně mi právě obyčejný rohlík připomíná, jak moc se okolí a moje maličkost během let mění. V marketingu se takovým věcem, co vám dělají společnost od kolébky do hrobu, říká transitional objects. Nekupujete a nepoužíváte je jen proto, že by byly bůhvíjak skvělé, ale proto, že s nimi zažíváte návrat do doby, kdy byl svět tak nějak lepší. No a pro mě je takovou záležitostí obyčejný bílý rohlík.

Období, na které nemám žádné speciální vzpomínky, vyjma silné lásky k medvědovi, který byl maskotem olympiády v Moskvě r. 1980, mohu komentovat jen zprostředkovaně, díky vizuálnímu pozorování tří- a méněletých dětí. Rohlík je v úvodních momentech vývoje jedince základním kamenem nejen životosprávy, ale i středobodem zábavy. Slinami napuštěná a důsledně rozmazaná rohlíková substance je jedním z prvních projevů našeho sílícího těla i pučící kreativity. Je škoda, že dnes vytlačují tento pilíř civilizace jakési kukuřičné křupky, s nimiž ovšem do dalšího života můžeme počítat jen stěží, protože zahnat hlad věčného studenta křupkou nelze ani při velké dávce fantazie a optimismu.

Školní léta jsou ideálním časem, ve kterém můžete bílé pečivo používat jako raketové palivo pro všechny výboje do okolí. Nejde jen o prosté kalorie, ale i o chuť. Tak se pro mne každoroční týdenní pobyt u babičky ve Švihově mění v rohlíkový degustační festival. Nás pět dětí opečovávaných třemi otci tráví každý den mezi desátou a čtvrtou hodinou u místního jezu či na koupalištích v okolí Klatov. Svačinovo obědové menu je vždy stejné. Dvacet bílých rohlíků a dvacet bílých paprik. O existenci hamburgerů a podobných věcí nemáme ani tušení, a i kdyby ano, mohli bychom si pro ně odskočit leda přes čáru do Bavorska, což se nesmí. Pamatuji, že nic lepšího jsme nikdy nejedli. Možná byly rohlíky ještě z mouky, naše chutě méně rozvinuté nebo v tom hrálo roli dobrodružství, co já vím. Tak jako tak mívám občas puzení objednat si v luxusní restauraci po vzoru Otíka z filmu Vesničko má středisková rohlík. Ale neobjednám, jsem srab.

Gymnázium prožívám jako ryzí sportovec, co trénuje denně dvakrát, aby jednou něco. Tenkrát jsme přesně věděli, co to něco má být, ale dnes už si vlastně nevzpomínám. Na co si ale vzpomínám, bylo, že naše těla spálila cokoliv, co se hodilo pod kotel. A živit takovou nenažranou čeládku by stálo národní hospodářství příliš, pokud by nepřišel na záchranu, ano, bílý rohlík. Ten totiž je a bude páteří výživového průmyslu. Jedli jsme je na kila a snědli jsme jich tuny. Ani nevím, jak chutnaly, ale asi dobře.

Vysoká škola je už trochu jiná disciplína, ovšem i tady vás konfrontují velmi podobné potřeby. Jste v podstatě dospělí a děláte dospělácké věci. Akorát k nim máte dětské kapesné. A zas je po ruce starý známý, který zařídí, že neprojedete cílovou čárou jen na výpary z podřadného alkoholu. Jak si vzpomínám, na rohlík jsme se v případě opravdové nouze i galantně zvali mezi sebou. Dnešní ředitelé nejmenovaných institucí a firem z mého ročníku už možná vzpomínky potlačili, ale pár pekárenských fešáků mi ještě dluží.

Když přijde práce, většinou končí i dětství. Život se začne měnit tak rychle, že ani nestíháte s děsem sledovat, co vše je najednou jinak. Roste příjem a na něj navázané dluhy splatné v okamžiku vaší smrti, roste zadek a pupek. Novému životnímu stylu obětujete postupně do růžova vyspaný look, kamarády, volný čas a samozřejmě i bílé rohlíky, protože sezení na židlích zabíjí samo o sobě a všude píšou, že bílé pečivo je mor. Jediná příležitost, kdy si opět padnout do náruče, jsou snídaně v rodinných penzionech, kde v kombinaci s dalším bývalým známým, tedy Májkou, zažíváte pocity podobné šňupání bílého prášku ze záchodového prkénka uprostřed večerní firemní akce.

Tuším, že někde v budoucnosti se naše vztahy s rohlíkem opět protnou a dostanou na bývalou úroveň, protože i já hodlám plnit síťovku dvacítkou „nábojů“ a pytlem papriky. Optimismus do žil mi vlévá i absence penzijní reformy a vzpomínka na dědu, kterého rohlík doprovázel posledními dvěma roky života lépe než asistenční pes. Takový je už náš úděl a my bychom proto neměli zavírat oči nad věcmi, které nás doslova vypiplaly a dostrkaly tam, kde jsme dnes. Třeba na onen bílý rohlík, kterému bych osobně navrhoval postavit monumentální pomník na Řípu.