Je suis influencer

Tak jsem vám byl nedávno na konferenci o generaci Z, kde se opět probírali ti influenceři. Big data jsou out, influenceři jsou in, hipsteři jsou out a blogerky jsou in, Leoš Mareš zůstává. V kostce vše, co jsem se dozvěděl. Ale vlastně ne úplně.

Viděl jsem prezentaci 22 leté dívčiny v bílém, která byla zároveň studentkou VŠE, správkyní sociálních sítí v agentuře XY, blogerkou a zcela samozřejmě i členkou Z tlupy, tedy sledovaným subjektem. A to na ní bylo vlastně úplně nejlepší. Obklopena lidmi staršími klidně o jednu, leckdy i dvě generace, šermovala s jejich dotazy s větším či menším úspěchem. Nebylo se čemu divit, protože mít ve dvaceti srozumitelně vytříbené názory v podstatě nejde.

Musel jsem ale přiznat, že ve mně nezadržitelně klíčil obdiv k příslušníkovi generace, která se přirozeně nestydí. Jestli je totiž něco na Zetkách opravdu zajímavé, tak právě absence strachu jít do věcí po hlavě s klidem pilotů Kamikaze. Já ve dvaadvaceti nebyl schopen hovořit ani před spolužáky zaplněnou posluchárnou, bez sedmi piv pozvat holku na rande, o prezentaci čehokoliv tlupě padesáti manažerů nemluvě.

Vyrůstal jsem v době, kdy jsem si denně opakoval, že na mé názory není nikdo zvědavý, což opravdu nebyl. Už proto, že jsem za sebou neměl nic víc, než dětství. To je sice fajn, ale považovat ho za praxi jde až v situaci, kdy napíšete nějaké svěží dílko typu Bylo nás pět. Obecně se tedy mé sebevědomí odvíjelo od úspěchů v práci, tedy od něčeho, co bylo minimálně prvních pět let vzácné jako šafrán.

Dnes je ale spousta věcí jinak, protože žijeme ve světě, který se zajímá. Nebo se alespoň může zajímat, pokud se mu trefíte do noty. A to bez ohledu na věk. Onehdy jsem slyšel přednášku velmi mladé influencerky, říkejme jí třeba Megí, která udělala díru do světa díky „gumičkování“. A ne, není to, co si asi na první dobrou představíte. Vázala něco, čehož účel jsem nepochopil, z gumiček. Díky tomu takový jedinec může mít desítky tisíc followerů řešících, co si ráno vzal na sebe, co v poledne pojedl a jak se u všeho cítí. A nedělám si to z toho srandu, tohle všechno je disciplína, ve které se úspěchy odměňují sebevědomím. Mávat nad tím rukou je samozřejmě mnohem snažší než přijít se svou troškou do mlýna. Dokonce i když zrovna nepatříte mezi generaci Z.

Nakonec i mí kolegové z Grafonamu, všichni úspěšní na Twitteru, vyjma mě a Kytaristy Kravaťáka, čerpají část svého sebeuspokojení z vlivu na své obecenstvo a jeho potlesk tomu či onomu. Pokud namítáte, že je to všechno jen takové divadýlko, máte naprostou pravdu. A zábavné divadýlko, kde si můžete dokázat, že někoho herdek zajímáte, mohu-li dodat.

Takže, vyhrňte si rukávy a pusťte se do toho. Influencer, byť třeba v malém, může být i z vás, byť už třeba „jedete páté gumy“.