Muzikant | 10. díl – Fitness

Zdeněk věděl, že bude muset za svou pomstu v deváté třídě, kterou mu zařídil Golem, něco zaplatit, ale nečekal, že cena bude až tak vysoká.

„Říkal mi Gabčík, že z tebe musím udělat drsňáka. Chápeš? Manažer kapely potřebuje rockera. Ne žádnýho filharmonika. Takže teď mi musíš oplátkou za to školní divadýlko pomoct. Vzhledem k tomu, že vypadáš spíš jak anděl Theofil z té Drdovy pohádky, tak to bude těžký. Pro začátek máš dvě možnosti. Za á si necháš pokérovat vobě ruce jako Vojta Pepek ze skupiny Tabák, nebo za bé se mnou začneš chodit do posilovny a trochu si vysekáš postavu.“

A tak Zdeněk čekal už dobrých deset minut na recepci fitness centra na Golema. Fitness centrum se jmenovalo Gym-King, ale soudě podle cvičenců by klidně sneslo název Gym-Kong. Zdeněk pozoroval recepční, jak vydává přicházejícím klíče hezky popořadě. V šatně zrovna mizeli pan třináctka a pan čtrnáctka, když se ozvalo:

„Sorry jako, byl jsem ještě u holiče,“ to Golem halekal už ode dveří, kterými se právě vsoukal dovnitř a demonstrativně si hladil holou lebku.

„To jste nemusel, mně se líbí zarostlí chlapi,“ mrkla na něj pohledná recepční.

„Tak to se za mnou stav do šatny, anděli,“ naklonil se k ní Golem. „Na pravé noze mám parádně zarostlej palec.“

Zdeněk si mlčky vzal klíč číslo šestnáct a nejistě následoval Golema. Vstoupil do šatny, kde ve vzduchu visel zápas odéru lidských těl s osvěžovačem vzduchu. Situace byla patová nebo spíš potová.

Skříňky třináct až šestnáct byly překvapivě vedle sebe, proto se nyní čtyři dospělí muži v jinak prázdné šatně tísnili na dvou metrech čtverečních a ke svým skříňkám přistupovali systémem žaluzie. Každý stál bokem ke své skříňce a pootočit se mohli jen všichni zároveň.

Zdeňka tato nečekaná tělesná blízkost uváděla do rozpaků, ale Golem tu byl jako doma.

„Tak co, Ludvíku? Jaks včera hrál?“ hulákal na muže číslo čtrnáct.

„Včera křídlo a řeknu ti, měl jsem strašnou chuť složit Dalibora.“

„Jé, vy jste klavírista a milujete Smetanu?“ vložil se hovoru Zdeněk.

Ludvík čtrnáctý se udiveně otočil na Golema, který se synchronizovaně otočil na Zdeňka: „Ludvík je ragbista a Dalibor je strašnej kretén,“ sykl na vysvětlenou a žaluzie se opět otočila do denní polohy.

Zdeněk už se dál nepokoušel konverzovat. Třináctka i čtrnáctka už odešly cvičit a za chvíli za nimi vyrazil i Golem. Zdeňkovi trvalo převlékání trochu déle, protože se musel nacpat do Štěpánova trička, jelikož vlastní neměl. Když se mu to konečně povedlo, nehodlal riskovat zásah tím strašný osvěžovačem vzduchu a rozhodl se čidlo podplížit. Zdálo se, že senzor pohybu je dost vysoko a už už to vypadalo, že  se mu podaří podplazit a dostat se tak do posilovny bez zásahu.

V tom se otevřely dveře. Zmatený Zdeněk vyskočil z podlahy. Jak se zvedla ze země a přitom se otáčel ke dveřím, dostal zásah osvěžovačem přímo do obličeje.

„Pardon, myslela jsem, že už tu nikdo není a chlapi zapomněli zhasnout,“ řekla recepční a nechápavě se dívala na Zdeňka.

„Chtěl jsem to cvičení dneska vzít od podlahy,“ mumlal Zdeněk. Nic neviděl, oči ho pálily a on se pomalu smiřoval s životní dráhou slepého muzikanta.

Slečna z recepce pochopila, co se přihodilo. Dovedla Zdeňka k umyvadlu a pomohla mu proudem studené vody propláchnout oči.

„Dobrý?“ zeptala se se starostí v hlase.

„Jasně, my rockeři něco vydržíme, už jsem si v životě šňupnul horších věcí,“ řekl Zdeněk a cítil, jak podvědomě zatáhl břicho, při vzpomínce na nedávno vdechnutý moučkový cukr.

„Tys v té šatně brečel?“ uvítal ho Golem, když konečně dorazil k posilovacím strojům.

„Mám alergii.“

„Na sport?“

„Asi. Tak co budeme cvičit?“

„Mohli bychom si dát kruhovej trénink.“

„Tím se posilují kruhové svaly?“

„Tak svěrače máš doufám v pořádku,“ zasmál se Golem

Zdeněk už se na nic neptal a jal se poslušně plnit Golemovy pokyny. Občas stočil zrak k recepci. Měl pocit, že se po něm slečna kouká.

Když odházeli, potkali se v šatně opět s Králem Slunce a jeho následovníkem. Tentokrát to bylo o to horší, že těla všech čtyř sportovců vykazovala jasné známky prodělané námahy. Jestli se v posilovně budovala nějaká síla, pak to byla na prvním místě síla zápachu. Zdeňkovi začaly opět slzet oči. Když se převlékací mazurkou protančili k odchodu a Zdeněk odevzdával na recepci klíč od skříňky, slečna recepční se ještě jednou ujistila, zda je v pořádku.

„Jasně,“ řekl Zdeněk a potřel si oči, aby viděl, kterým směrem má mluvit. „Jen bych pro vás měl jednu radu. Když dáváte příchozím čísla skříněk popořadě, tak se vždycky budou tlačit na jednom místě. Protože skříňky jsou uspořádané taky podle čísel.“

„Chcete mi pomoct ty skříňky přestěhovat?“ podívala se na něj zkoumavým pohledem zpod hustých řas.

„No, to ani ne,“ přiznal Zdeněk, který po dnešním cvičení téměř necítil ruce. V ten moment naštěstí dostal spásný nápad, kterým si mohl zachránit image. „Komu by se chtěly ty skříňky stěhovat, když to vůbec není potřeba. Stačí přece vyměnit čísla,“ řekl a musel se usmát, jak dobře to vymyslel. Slečna recepční se na něj také usmála. Zdeňkovi se zdálo, že snad i mrkla a hned vyrazila do uprázdněné šatny. Když Zdeněk odcházel, viděl, jak kmitá mezi skříňkami a vyměňuje cedulky. Až když zavíral dveře, padl mu zrak na desku, na níž byly pověšené klíčky. Klíčky s visačkami s čísly. V ten moment Zdeňkovi došlo, co způsobil a při představě rozčilených svalovců, kterým se nedaří odemknout skříňku, se mu udělalo slabo. Tak do této posilovny už asi raději chodit nebude.  

Je načase, aby se začal smiřovat s potetovanýma rukama.