Když máj není jen lásky čas

Na téma osvobození jsem tvořil naposledy před 30 lety. Z těch dob mi utkvěly v hlavě uslzené oči zástupkyně ředitele, její hrozivě sevřená pěst a historky o hrdinství rudoarmějců vrhajících se beze zbraní do německých střílen. Vojenské filmy znázorňující totéž, jen bez zástupkyně. První nesmělé pokusy spolužáků o literární hyperboly ve stylu „kombajny, ty tanky míru”, odkazující ze současnosti někam k oněm válečným dnům.

Co pro mne květen 1945 a osvobození znamená, je složitá otázka. Nic. A nebo něco. A pokud nad ní budu přemýšlet, tak hodně. Ta doba se vymyká všemu, co dnes prožíváme. Přesto ovlivňuje naše životy, i když spojitosti dávno nevnímáme.

Předně, v ten okamžik začala být Evropa tím, čím je po více jak sedmi desetiletích dnes. Je v ní mnohem méně trosek, mnohem více Němců, mnohem více Němců se jmény jako Simir nebo Özil, výrazně méně pušek i tanků. A naopak výrazně více think-tanků, programů typu Erasmus a nakonec i tak často omílané přátelství mezi národy. Nevím, jaké pocity po těle by z toho měl Otto von Bismarck, ale ruku na mé srdce, tady já chci žít. Když už si někam z domoviny odskočím, je to Norsko (Evropa), nebo Isle of Man (Evropa), nebo Sicílie (Evropa), nebo Kréta (Evropa). Stačí mi občanka. Všechny tyhle výjimečně skvělé věci by nebyly, kdybychom se tenkrát v květnu nedohodli, že kočkování už bylo dost.

Květen 1945 znamenal, nejen pro mé prarodiče, radost. Radost, že přežili. Nemyslím, že dokážu ten pocit stoprocentně pochopit, protože mi o život nikdy nešlo. Říkávám tak třikrát do týdne, že se zabiju, ale nezabiju. Neříkám nikomu jinému, že ho zabiju, protože vím, že nezabiju. Ale byla doba, kdy ani jedno, ani druhé neznamenalo samozřejmost.

Byla osvobozena Praha. Kupodivu ne tak úplně maršálem Koněvem, ale generálem Vlasovem, respektive jeho vojáky. Tihle vojáci byli Rusové, ale ve špatných uniformách. Skočili na lep Němcům, protože doufali v Rusko bez Stalina a nechtělo se jim umřít v zajateckém lágru.

Bojechtiví Pražané se 5. května rozhodli, že nadělí výprask Němcům, kteří utíkali, seč jim nohy stačily. Podařilo se takřka nemožné. Němci přestali utíkat a z posledních sil uštědřili výprask naopak povstalcům, přičemž zbourali, mimo jiné, půlku radnice. A právě tehdy, v hodině dvanácté, přispěchali na pomoc Vlasovci. Doufali, že když vyženou Němce, ochráníme je před Stalinem. Jak řekli, tak udělali. My jsme na oplátku za jejich 900 padlých odmítli jejich pomoc poté, co ji poskytli a velkoryse je nechali pokračovat na západ do amerického zajetí. Američané pak všechny vydali Rusům a zde jejich stopa mizí. Budiž jim, zrádcům, po zásluze země lehká. Nic z toho se člověk v minulosti ve škole nedozvěděl a velmi pravděpodobně nedozví ani dnes. I kdyby měl zájem, což většinou nemá. Inu.

Na konci dubna 1945 byla svobodná Opava i Ostrava. O obě města se vedla největší bitva války na našem území. Bojovala zde, od 30. března československá tanková brigáda se svými pětašedesáti tanky. Do Prahy dojely pouhé tři stroje. V bojích kolem Ostravy padlo 24 tisíc Rusů, Ukrajinců, Čechů, Slováků. Spousta z Čechoslováků byli Rusíni doufající, že výměnou za své životy dostanou rodiny pryč ze země, kde dnes znamenalo zítra. Utrpěli vítězství a my bychom se měli sakra snažit, abychom nekazili jejich potomkům těžce předplacenou budoucnost.

Od západu pak přicházela svoboda na džípech chlapců s bílou hvězdou. Jim vybíhaly vstříc zástupy Čechů. Vybíhali jim vstříc i zástupy německých vojáků a to s takovou razancí, že hrozily ošklivé nehody v důsledku prudkých srážek hlav. I zde ovšem zůstaly některé německé hlavy natolik duchapřítomné, že se do Kansasu, Nebrasky, New Yorku apod., nevrátilo přes 350 chlapců, kteří ve volném čase místo konfiskace hodinek rozdávali čokoládu a žvýkačky. Mnohá děvčata ze západočeského příhraničí rychle skloubila zálibu v americkém genofondu se znovunabytou volností pohybu osob, a tak máme my, Západočeši, dnes houfy bratranců a sestřenic za velkou louží.

Je třeba připomenout, že léto 1945 bylo na území Československa tím zdaleka nejkrvavějším v celé, nyní už ukončené, válce. Němci po nás přestali střílet, my začali střílet po nich, nerozlišujíc ženy, děti, starce, v duchu nepsaných pravidel kolektivní viny. Část národa, která neměla dost kuráže postavit se teutonské rase v době, kdy ještě byla panská, „spravedlivě“ potrestala na hrdle 40 až 100 tisíc Němců. Na Slovensku se na podzim objevily další pogromy na Židy, vracející se z koncentračních táborů. Vracet národovecky arizovaný majetek se nikomu příliš nechtělo. Dalších 2,4 miliónu bývalých obyvatel zmizelo i s 15 kg majetku na osobu za hranicemi a zůstalo po nich území duchů, které ani sedm desítek let poté není plně integrovanou částí naší země.

Co říci závěrem. Evropa je dnes neskonale lepším místem, než byla před sedmdesáti lety. Poučilli jsme se, a i když stále nejsme ideální, nestřílíme po sobě a dokonce nás taková hloupost ani nenapadne. Co by za to jiní dali, že?

Abychom květnu důstojně mávli, dovolím si odcitovat z dopisu, který vděčný sgt. Harry T. Miller z 8. tankové divize věnoval mé rodině na závěr svého několikaměsíčního pobytu:

„Ty jsme dq qv tim hezký lidé já míti znáti. Doufám, že se zase shledáme. Bohem, mnoho stěstí. Děkuji. Švihov 1945.”