Panelové dětství

Narodil jsem se v době normalizace. Vyrůstal jsem na sídlišti, které bylo staré jako já a rostlo se mnou. Revírem mého dětství tak byl panel ve své syrovosti, bez barevných fasád, bez stromů a bez prolézaček. Místo upravené zeleně, jakou tu máme dnes, tu byla země nikoho plná trosek staveniště, která se stávala bojovým polem zákopové války pro kluky z jednotlivých ulic. Když umlkly zbraně a přestaly vzduchem létat drny, byl čas na odvážné výpravy do útrob starých plechových stavařských buněk, kde se podle klukovských legend ukrývaly mrtvoly, ale ve skutečnosti se tu daly nalézt „cennosti“ jako třeba svářečské elektrody nebo miniaturní mozaikové kachličky. Ty jsme brávali domů tatínkovi, který s nimi obkládal kuchyňku k pokojíčku pro panenky.

Když se odpoledne nachýlilo, otevírala se téměř synchronizovaně a se skřípěním kovotěsů okna panelákových bytů. Rodiče svolávali své potomky a ti se s cinkotem klíčů na krku vraceli z pastvin.

My jsme klíče nemívali a naši rodiče nehulákali z okna. Domů jsme se dostávali pomocí morseovkového signálu vysílaného na domovní zvonek a tatínek nás svolával tak, že z okna vztyčil stožár a na něj vyvěsil signál pomocí lodní vlajkové abecedy. Dodneška pamatuju, že bílý obdélník v modrém poli je takzvaný „modrý Petr“ a znamená všichni muži na palubu. Zatímco špičatá vlajka v barvě trikolory je číslo tři. To je moje pořadí mezi sourozenci.

I v té šedi normalizačního sídliště, kdy snaha nevyčnívat a držet krok byla zjevná na každém kroku, si moji rodiče dokázali udržet svůj styl a svou autonomii. Nebyli jako ostatní. Já nemusel chodit do školky a mohl jsem doma poslouchat maminčino datlování do psacího stroje značky Consul. Tehdy jsem netušil, že těch deset těžko čitelných kopií je zakázaná literatura, ale i tak jsem maminku a psací stroj miloval. Ve volných chvílích jsem jezdil po venku na kole a litoval děti, co byly ve školce za plotem. O to trpčí pro mě bylo, když jsem jako předškolák musel nastoupit k povinnému roku mateřské školy. Tehdy se ukázalo, že mě nejenže nepustí domů samotného, ale dokonce ani se starším bratrem, což jsem považoval za naprosto nepochopitelné. Do opravdových spárů socialistického školství jsem se však dostal, až když se zjistilo, že se v neděli dopoledne nedívám normálně na „Studio kamarád“, ale chodím do kostela.

Pak moje maminka navštívila školku a já už tam dál nechodil.

Zatímco ostatní chodili do školek, jisker a pionýrů, pro nás a naše kamarády pořádal tatínek indiánské porady u čtyřnásobného ohně (ze svíček) a výpravy do blízkých lesů.

Zatímco jiní tatínci normálně na balkónech v panelácích kouřili, ten náš tam rozdělával oheň pomocí luku, krušinové tyčky a lipového prkénka, čímž nadělal tolik kouře, jako kdyby hořela celá tabáková plantáž. A když pak panelové ochozy burácely sborovými výkřiky „gól“, tatínek překvapeně vstával od stolu, kde právě kreslil, dělal rodinné album nebo něco psal a ptával se překvapeně: „To se zase něco hraje?“

Jsem vděčný svým rodičům i starším sourozencům, že mě naučili, že není třeba se snažit být jako ostatní. Že je v pohodě být „nenormální“. Jsem rád, za dětství v době panelové. Bydlím stále na stejném sídlišti a na paneláky nedám dopustit. Považuju je v mnoha ohledech za velice racionální způsob bydlení, i když vím, že umí být nespravedlivé, protože když křičím na děti, slyší to dalších pět pater, ale když jim zpívám ukolébavku, neslyší to nikdo.

No, ale když uvážím, jak falešně zpívám, tak ten řev bude asi důstojnější vizitka.