Cirkus

Tuhle si ve školce stěžovali, že F zlobí.

Tedy, abychom si rozuměli, je „zlobí“ a „zlobí“. Není to tak, že by se houpal na zářivce, zapaloval vozový hradby z dřevěných kolejí a autíček, bil děti a učitelky nebo čůral na stoly. Prostě blbne, nedává pozor, vyrušuje a za každým druhým slovem říká „bobek“.

Dělám to tak, že počkám, dokud není vhodná konstelace hvězd, zkontroluju horoskopy, pohlídám hladinu cukru v jeho krvi a pak si s ním jdu o tom či onom promluvit.

Takže jsme takhle stáli ráno na zastávce a čekali na tramvaj:

Já: Zlato, jak je to vůbec ve školce, nezlobíš?

On: Jo, mami, zlobim…

Já: A co děláš, když zlobíš?

On: No, my třeba běháme, děláme blbiny…

Já: No, to neni tak zlý. Ale tak… víš přece, že ve třídě se neběhá, mohli byste si ublížit. A hlavně, máte přece poslouchat paní učitelku, ne?

On: Hm..

Já: A proč neposloucháš, když víš, že z toho bude průšvih?

On: Víš, mami… já když blbnu, tak se kluci smějou. A já mám moc rád, když se smějou. A já se taky rád směju.

Konec. Finito. Vymalováno. Konec výchovného rozhovoru.

Objala jsem ho, dala mu pusu a pošeptala mu, že ho chápu, že to mám zrovna tak. Během vteřiny se mi vybavily všechny ty dlouhé minuty, které jsem strávila vyhozená za dveře třídy na základce, všechny ty minuty, které jsem strávila vyhozená za dveře třídy na střední, všechno to culení u lajků na twitteru a neustálý trdlování v práci.

Co má dělat? Sedět jak zařezanej a celej den šoupat nohama? To bude celej zbytek života, když se nezařídí líp. Jasně, všechno má svý meze a snažím se mu je neustále vysvětlovat a udržovat, ale… když prostě to šaškování se u nás dědí, no. Se s tim smiř.